Uprostřed obory, ve vysoké trávě, stojí starobylé šlechtické sídlo. Zarostlé houštím, tiché. V kamnech dávno nehoří oheň. Lustry pohupující se v šeru pokrývá tlustá vrstva pavučin a na zpuchřelých parketech schne shnilá ryba. Pozůstatek poslední hostiny. Zámecké stěny si špitají o věcech, které se tu staly. Spletité příběhy toho, kdo tu žil. Pikantní historky, které zapomněl člověk, ale kámen pamatuje… Snad jednoho dne tento spící klenot znovu procitne. Malby na zdech pohladí ruka restaurátorského mága, holou zem jako mávnutím kouzelného proutku pokryje podlahová krytina a sály se znovu naplní životem. Návštěvníci se budou moci kochat krásou, která přežila staletí.
Jednou se to stane. Věřím tomu.
…
Poprvé jsem se sem vkradla za chladného rána. Brodila jsem se mokrou loukou a protahovala houštím. To vše, jen abych si mohla nafotit skrytou krásu starobylého zámku. Při další návštěvě svítilo slunce a já podnikla jen zběžné fotografie. Po třetí jsem sem zamířila pro změnu za soumraku, takovou až téměř romantickou lesní stezkou. Za šera jsme s kamarádem prozkoumali zbylé části rozsáhlého zámeckého areálu, na které minule nezbyl čas. Zámek za poslední dva roky hodně zchátral, což mě mrzelo. Bylo ale také znát, že sem pravidelně dochází správce. Takže jsme se tu radši zbytečně dlouho nezdržovali. Pořídili jsme pár atmosférických fotografií a zmizeli v přibližující se letní bouři. Jediný tvor, kterého jsme tu za všechny ty návštěvy potkala, byl v lesní oboře jelen v říjí.
Naposled jsem tu byla nedávno, čistě z nostalgie, a potěšilo mě, že se na nádvoří pasou koně. Už to není opuštěné místo.
…
Součástí celého areálu jsou kromě rozsáhlého zámeckého parku hospodářské budovy, kde však z původního vybavení nic nezbylo, a kaple. Ta ale bohužel byla v létě vykradena. Nejzajímavější část tvoří kamenné pokoje z druhé poloviny 18. století. V nich se nachází krásné rokokové malby.