,,Nešťastný rok 1938: 10. října 1938 opouštíme svůj domeček a uchylujeme se před německými nacisty do Plzně, kde po dlouhém hledáni sehnali jsme byt. Ale přece jsme nacistům neunikli. 15.3. 1939 obsazují celou republiku a utrpení celého národa začíná,” píše paní Josefína, aniž by tušila, jak jsou ta slova prorocká. Po muži s hackenkreuzy přichází rudý soudruh…
V této pohnuté době stráví Josefína spolu s manželem Vilémem šedesát let společného soužití. Tomu se říká diamantová svatba. Věděli jste to? Já znala jen zlatou.
Josefína a Vilém (jména jsou lehce pozměněna) se narodili ještě za vlády císaře Franze Josefa, zažili První velkou válku, zamilovali se do sebe v době Československé republiky. Za volebního období prezidentů Masaryka a Beneše vychovávali děti, na vlastní kůži poznali ,,hnědou bestii” a nacistickou okupaci, byli svědky vzestupu komunistického režimu a na sklonku života se dočkali jeho pádu.
Jejich rodiny byly početné. Jedna odnož patrně na přelomu 19. – 20. století odcestovala do Spojených států a usadila se v Chicagu.
Jestli mě oči neklamou, vila má na korouhvičce rok 1933.
V tomto prostorném dvougeneračním domě má každé patro svou kuchyni, WC a koupelnu a byt v patře s bytem v přízemí spojuje schodiště. Zdi jsou vyvedené ve žluté barvě. Stropy zdobí žluto oranžový štuk. Jedinou nevýhodou je, že cesta do patra vede přes bydlení v přízemí.
Součástí vily jsou i rozsáhlé sklepní prostory, postupem doby přeměněné v dílny. Ostatně, dílnu si pan Vilém udělal i z menší kuchyňky v patře.
K vile patří ještě zahrada, kde Josefína chovala králíky a slepice. V mládí chvíli zastávala práci účetní a pak se vyučila jako hospodyňka, jak přiznává Vilémovi v jednom z dopisů. Práci hospodyňky pak vykonávala po zbytek života. Ve 20. letech minulého století část domu zřejmě obývali ještě prarodiče. Manželský pár se dočkal dětí (dva chlapci) i vnoučat.
,,Milá babičko a dědečku,” psala vnučka D. a současná majitelka domu. Těch dopisů se dochoval celý štůsek. V domě kromě veškerých písemností zůstala i alba plná dobových fotografií, mapující historii rodu.
,,Odešel náš drahý tatínek“, píše Josefína u fotografie přísně vypadajícího muže a o kus dál ,,dotrpěla milovaná maminka“ (dlužno podotknout, že se oba dožili pěkného věku), ,,zemřela sestra Lidka, po které zůstaly tři siroty“. Osudy lidí z fotografií připomínají Karafiátovy Broučky. Žili, byli a… dnes kolem jejich prázdného domku rostou sedmikrásky.
Zdá se, že rodina měla vlažný vztah k náboženství i ke komunistickému režimu. Žádné stranické dokumenty, ani propagandistické knížky tu nenajdeme. Rozhodně ale nebyli nuzní. Většina nábytku byla již přemístěna jinam. I z těch pár vybavených pokojů však člověk vidí, jak krásný to dřív byl dům.
Trojicí arkýřovitých oken klouže světlo na pracovní stůl, kde Vilém čítával knihy. Zabýval se i otázkou sudetských Němců v Čechách. Přece jen to bylo téma, které se rodiny palčivě dotýkalo. Do knih si lepil novinové výstřižky a tužkou vpisoval poznámky. Víkendy trávil v kutilské dílně. Pracoval v továrně jako kontrolor a v úmrtním listě mu napsali ,,úředník – důchodce“. Poslouchal rádio i gramofonové desky a spolu s Josefínou chovali kočky. Vedle velké truhly v ložnici dodnes stojí kočičí pelíšek a ve skříních se povalují prázdné plechovky od Whiskas.
Poslední kalendář ukazuje rok 2012. Tou dobou už ale byli manželé po smrti. On zemřel v roce 1981 ve věku 83 let, ona ho o devět let přežila. Když skonala, bylo ji 88 let.
V domě však ještě minimálně 15 let žil někdo další. Snad ta mladá vnučka z dopisů, která už je dneska stará žena. Dokud to jen trochu šlo a zdraví dovolilo, snažila se o dům pečovat.
Nyní se v kuchyni vznáší dost nepříjemný pach. Ve špajzu zůstaly sáčky s kořením s datem spotřeby 2016 a jeden z léků (Letrox) má expiraci 2017. Dům je otevřený už delší dobu a místní děcka tam choděj kouřit, popíjet a ulejvat se od povinností.
Proč příbuzní o vilu plnou rodinné historie nejeví zájem mi zůstává tajemstvím.