Našla jsem nemrtvou opici kapitána Barbarossy z filmu Piráti z Karibiku! Chlupatá obludka na mě zírá z plesnivého stojanu, z džungle umělých kytek. Její loď kotví opodál na kulatém stolku. Podobnost s Bludným Holanďanem čistě náhodná!
Právě jsme vstoupili do dvougeneračního domu. Zvenku vypadá dobře, v oknech září umělé květiny, v koupelně se třpytí zelené sklo. Totální devastace a rozklad uvnitř proto překvapí.
Nábytek pokrývá bílá plíseň. Něco je zachovalé, něco rozhrabané a někam se nedá dostat vůbec. Střecha – zvenku to nebylo vidět – je proděravělá jak cedník. Část stropů je popadaná a na půdě je bazén z dešťovky. Voda tlačí na trámy a ty se pod její tíhou prohýbají.
Za slunného dne to není znepokojivé. My ale už nemáme čas fotit, proto se sem vracíme později. Tentokrát nám počasí nepřeje. Obloha je ocelově šedá, fouká a hustě prší. Zvažujeme, zda do budovy s vážně narušenou statikou vstoupit.
Riskneme to. Proběhneme nízkým chobotem, který od silnice vede k domovním dveřím, a stojíme ve tmě.
Všude je slyšet voda. Teče po stěnách, její proudy se valí dírou ve střeše a protékají patrem. Velké kapky se rozprskávají na sofa v prohnilém obýváku.
Dělám pár rychlých záběrů. Symfonie deště je znepokojivá a každou chvíli kolem projede kamion. Zní to jako kdyby padaly zdi.
Padá tu všechno. Světlo, které při focení používám, stativ, dokonce i foťák.
Věci tam ale padají i ostatním. Když se ozve rána nade mnou, chňapnu stativ, kde dobíhá třetí expozice, a zdrhám do bezpečí.
Nemohu se zbavit pocitu, že nás to tu chce pohřbít zaživa. Přemýšlím, že když spadne část trámů vlevo, bylo by možné utéct oknem vpravo. Dům je silně atmosférický, až děsivý. Všichni se těšíme, až budeme venku.
Kalendář na zdi hlásá 2014. Margarín Rama na stole je z 2016, i když kdoví. Tuk nese šedavou krustu, je cítit po oříškách a zasmrádlých ponožkách. Chemická Rama; přečká i konec světa!
V přízemí najdu koupelnu, kuchyň, obývací pokoj a ložnici. Vybavení pochází z 80–90 let. Majitelé měli rádi umělé květiny, laciné suvenýry a bizarní lampičky. Jedna z nich, potřísněná shnilotinou ze stropu, mi připomíná lidské oko.
První patro je částečně propadlé. Vzdouvá se tu podlaha a v jedné místnosti je vláčková dráha. Strop pod shnilými trámy pohřbil dětský pokoj a ložnici. Na půdu se neodvážím. V podlaze zeje obrovská díra. O kus dále se to celé naklání. Vpravo je jezero, plavou tam boty. Na prknech leží zpuchřelá maska s jediným zlomyslným okem.
Natáhnu se pro ni. Maska se mi však přetrhne v ruce a kutálí se dolů ze schodů jako lidská hlava. Však říkám, že mi tu všechno padá.
Jdu si pro masku a za trest ji vyvěsím na dřevěnou kozu. Na protest se z ní kus odloupne.
Další ohavnost najdu v koupelně. Zelené okenní sklo plní místnost přízračným světlem. Ve vaně ve zrezlé vodě se vznáší jakýsi bílý plovák. Doteď se mi nepodařilo zjistit, co to vlastně bylo. Tipuju na nějakou zdravotní pomůcku.
V domku bydleli muž a žena. Malí lidé. Vše je tu malé. Pokoje. Místo mezi nábytkem. Auto. Dokonce i chobot vedoucí od vchodu k silnici. Snad byl jeden z těch dvou na vozíku a chobot k domu přistavěli dodatečně. Tomu by nasvědčovalo i stupátko v koupelně a sedací sprchový kout.
Nemůžeme se zbavit pocitu, že se v domě stalo něco špatného. Přelomí se mi i vánoční stromek, když ho chci posunout na světlo, abych ho mohla vyfotit.
Ještě nikdy jsem nedostala jasnější varování: Neruš nás, vypadni! Naše přítomnost vzbuzuje nevoli cizích sil. Nebo je to přesně naopak. Dobře mířená varování shůry: Tady to brzo spadne, opravdu byste tu neměli být!
Když už sedíme v bezpečí auta, kamarád zjišťuje, že se do domu bude muset vrátit, protože mu tam vypadla krytka od objektivu.