Jedno z mých vysněných míst. Chtěla jsem sem strašně dlouho a když jsem zjistila, že je cesta, zbytečně jsem neotálela. Jak se ukázalo, spěch byl na místě.
Jedná se o nejstarší uhelnou elektrárnu v Evropě, která nějaký čas působila jako muzeum. Natajno tam prý nějaká cestička byla vždycky, ale kdo chtěl do krásného velínu, měl smůlu. Leda by se domluvil s paní, která od něj měla klíče. To mi přišlo jako rozumný přístup. Covid tomu všemu ale zatnul tipec. Elektrárna se stala opuštěným místem se vším všudy a do velínu se dalo vlézt dírou v rozbitém okně.
Bylo až hanba, ja snadnou jsme sem měli cestu. Stačilo vychytat vhodný čas, aby ve funkčních areálech poblíž nebyl pohyb, a vyrazit.
Brána byla otevřená a v trávě pokračovala vyšlapaná cestička až k otevřeným dveřím. Několik desítek schodů, překročit dopravníkový pás, a stáli jsme na vrcholku staré uhelné kotelny. Pak už stačilo jen sejít několik desítek metrů dolů po kovových roštech dolů, kde se nacházela novější část. Krásná turbína, čerstvě natřené trubky a ne zcela původní velín.
I v této části se mi líbilo, ačkoli kolegové remcali, že je tu všechno nepůvodní, moc moderní a kdesi cosi. Nakonec jsem se rozhodla od nich odpojit a nafotit si to tu v klidu a bez lamentací. Úplný rozchod mi ale tentokrát neprošel (prý, já se tu sám budu bát, držme se alespoň po dvou, a minule když ses courala sama, tak jsi spustila čidlo!). Nakonec jsem ale směla zůstat sama ve velínu a v části s turbínou, což jsem si velmi užila.
Přestože místo zažilo poměrně velký průvan urbexerů, my jsme tu nikoho nepotkali a s fotografiemi jsem spokojená. Už za naší návštěvy tu ale byla znát práce magnetů a o týden později už byla část krásné turbíny rozřezaná a prodána do šrotu.
To vzkřísilo snahy místo zajistit. Dnes už není vstup zdaleka tak snadný, jaký jsem měli my. Z mého pohledu je však už trochu pozdě.