Pár let odstavená elektrárna, která dojela na Rusy nenápadně tlačenou politiku „Green deal“. Postavili ji rudí soudruzi, a když ještě fungovala, chrlila kotouče černého dýmu na typické „komunistické“ sídliště.

U malého paneláku necháváme auto a přes zablácenou louku a bezdomovecký brloh putujeme k vysoké betonové zdi s ostnatým drátem.

Nemám ráda vysoké betonové zdi. A nemám ráda ostnatý drát. Na tomhle drátu kromě kusu mé nové bundy zůstávají i cáry mé kůže.

Snažím se zastavit krev z rány (desinfekci jsem si zapomněla doma), dusám v uhelném prachu a do funkčních kamer vrhám zlé pohledy. Nasraného Lustiga (tj. mou maličkost) nechtějte potkat!

Konečně stojíme v místě, „kde nechal tesař díru“.

Koukáme na to a v duchu se ptáme, zda tohle zvládneme (já si tu otázku určitě položím).

Největší, nejtěžší a nejstarší z nás se s tím ale nepáře a během chvilky je v budově. Volá na mě, ať lezu a podávám batožinu. Je tam prý nějaká propast a je třeba, aby ty batohy protáhl někdo vysoký, což bohužel splňuji.

Nesnáším šplhání. Tahle malinká elektrárna byl ale můj nápad a já všem tvrdila, že cesta bude snadná. Takže držím hubu a lezu. Když ostatní vidí, jak , padají návrhy se na to vysrat.

Konečně stojím na tenkém plechu ve výšce okna, (fakt neřeším, jak moc je tenký, to nejhorší mě teprve čeká. Překročit temnou a „nechutně hlubokou“ – tj. asi dva metry – propast pod oknem.

Nejdřív nad tím ale musím protáhnout batožinu (foťáky a stativy, fakt to nechcete poslat dolů do tmy). Problém je, že co se výšek týče, jsem Jekyll a Hyde. Zatímco prvnímu se točí hlava z pár metrů, druhý vleze všude. Mezi těmito stavy bez varování přepínám a ostatní to o mě vědí.

,,V jakém režimu jsi?“ zeptá se kolega, když je naše foto výbava v bezpečí.

„Já nevím. Asi začínající Hyde. Když jsem to nevzdala,“ mumlám.

Zbytek party zezdola hlásí, že na to sere a čeká v autě.

Přemýšlím, jak je pozvbudit. Věta Za oknem to taky není nic moc, není ideální. Možná se k nim přidám. Pořád jsem ještě nepřekročila tu propast, zatím je tam jen batoh…

V tu chvíli kamarádka zdola volá, že našla lepší vstup.

To už jsem kompletně v režimu „Hyde“.

,,A teď kudy?“ padne otázka.

Tvářím se zkušeně, ale vím hovno. Asi najít nějaké schodiště. Hala s turbínami bude nahoře, říkám, aby řeč nestála.

Ostatní (opatrně): „Svítí tu světlo.“

Já (rádoby zkušeně, ve skutečnosti lehce posraně): „Jo, to v elektrárnách bývá, to neřešte.“

Ostatní (zvědavě): ,,Jsou tu čidla?“

Já (rezignovaně): ,,Asi ne. (Nevím.) Radši na nic nesahejte a hlavně nemačkejte žádná tlačítka…“

Ostatní (těžce znepokojeně): „V téhle místnosti jde topení!“

Já (v euforii):  ,,Jojo, to bývá. Ale radši jdem do prdele. Mohl by tam být ten alarm…“

..

Každý z nás fotí v jiné části elektrárny a asi jsme na záběrech z kamer (nešlo se tomu vyhnout). Já, už plně v režimu Hyde, šplhám po železných roštech až ke komínům a pořizuji fotky z částí, kde zatím nikdo nefotil. Možná z dobrého důvodu. Při každém dalším kroku si říkám, že tady přece už budou čidla, a ono pořád nic.

A najednou cvak. Jsem v režimu Jekyll. Vidím hloubku několik desítek metrů pode mnou. Roztřeseně lezu dolů a cedím skrz zuby velice tiché, velmi sprosté nadávky převážně na vlastní adresu.

Ven z elektrárny to jde kupodivu líp než dovnitř, a to i přes to, že leje jak z konve. I díky tomu je areál stále mrtvý. Tohle místo je prostě báječné. Ačkoli je nám jasné, že nebýt současné složité situace ve světě, tak snadné by to nebylo. A je dost dobře možné, že tuhle uhelnou krásku zase brzo zprovozní.