Pár let odstavená elektrárna, která dojela na Rusy nenápadně tlačenou politiku „Green deal“. Byla postavená za socialismu, a když ještě fungovala, chrlila kotouče černého dýmu na typické „komunistické“ sídliště.

U jednoho z paneláků necháváme auto a přes zablácenou louku a bezdomovecký brloh postupujeme k betonové zdi s ostnatým drátem.

Nemám ráda betonové zdi. A nemám ráda ostnatý drát. Na tomhle zůstává nejen kus mé nové bundy, ale i cár mé vlastní kůže.

Snažím se zastavit krev z rány, dusám v uhelném prachu a do kamer vrhám zlé pohledy.

Konečně stojíme před schodištěm zastřešeným tenkou kovovou stříškou. Nad ní je otevřené okno.

Koukáme na to a v duchu se ptáme, zda vstup ve výšce zvládneme.

Největší, nejtěžší a nejstarší z nás se s tím ale nepáře a během chvilky je v budově. Volá na mě, ať lezu a podávám batožinu. Jsou tam prý trubky a mezi nimi nějaká hluboká díra. Batohy musí protáhnout někdo vysoký. Takové kritérium bohužel splňuji.

Nesnáším šplhání. Tahle malinká elektrárna byl ale můj nápad a byla jsem to já, kdo ostatním nakukal, že bude ,,easy entrance“. Takže držím hubu a lezu. Když ostatní vidí, jak mi to nejde, padají návrhy se na to vykašlat.

Konečně stojím na tenkém plechu ve výšce několika metrů. To nejhorší mě ale teprve čeká. Překročit temnou a nechutně hlubokou díru mezi trubkami pod oknem a protáhnout se na železný rošt.

Nejdřív tam musím dostat batožinu. Foťáky a stativy fakt nechci poslat dolů do tmy. Problém je, že co se výšek týče, jsem Jekyll a Hyde. Zatímco prvnímu se točí hlava z pár metrů, druhý vleze všude. Mezi těmito stavy bez varování přepínám a ostatní to o mě vědí.

,,V jakém režimu jsi?“ zeptá se kamarád, když je naše foto výbava v bezpečí.

„To kdybych věděla. Asi začínající Hyde. Když jsem to nevzdala,“ mumlám.

Zbytek party zezdola hlásí, že na to dlabe a čeká v autě.

Přemýšlím, jak je povzbudit. Věta Za oknem to taky není nic moc, není ideální. Možná se k nim přidám. Pořád jsem ještě nepřekročila tu díru, zatím je tam jen můj batoh.

V tu chvíli kamarádi zdola volají, že to asi zvládnou. Z boku schodiště je žebřík. Visel tam celou dobu a dá se sundat. Vůbec nebylo třeba se nahoru krkolomně drápat.

To už jsem kompletně v režimu „Hyde“.

Nahoru se vyšplhá i krásná blonďatá urbexerka z Moravy, která to zvládne v botách na podpatku.

…

,,A teď kudy?“ padne otázka.

Tvářím se zkušeně, ale vím houby. Asi najít nějaké schodiště. ,,Hala s turbínami bude nahoře,“ povídám, aby řeč nestála.

Ostatní (opatrně): „Svítí tu světlo.“

Já (rádoby zkušeně): „Jo, to v elektrárnách bývá, to neřešte.“

Ostatní (zvědavě): ,,Jsou tu čidla?“

Já (rezignovaně): ,,Asi ne. (Nevím.) Radši na nic nesahejte, a hlavně nemačkejte žádná tlačítka!“

Ostatní (znepokojeně): „V téhle místnosti jde topení!“

Já (v euforii): ,,Jojo, to bývá. Ale radši jdem do prdele. Mohl by u být ten alarm…“

..

Každý z nás fotí v jiné části elektrárny a taky jsme na záběrech z kamer (nešlo se tomu vyhnout).

Asi po deseti minutách nás vyruší člověk, který si napochoduje do turbínové haly, jako by mu patřila, a volá na nás něco polsky.

Sice mu nerozumím ani slovo, ale není potřeba to řešit. To je poslední člen naší výpravy, který chtěl zůstat v autě, ale pak se hecnul a vlez za námi.

Já, kompletně v režimu Hyde, šplhám po železných roštech až pod komín a pořizuji fotky z částí, kde lidi moc nefotí. Nejspíš z dobrého důvodu. Při každém dalším kroku si říkám, že tady přece už budou čidla, a ono pořád nic.

A najednou cvak. Jsem v režimu Jekyll. Vidím hloubku několik desítek metrů pode mnou a svírá se mi žaludek.

Klepu se, pomaličku slézám dolů, a cedím skrz zuby velmi tiché a velmi sprosté nadávky na vlastní adresu.

Ven z elektrárny to jde kupodivu snáz než dovnitř, a to i přes to, že leje jak z konve. I díky tomu je areál stále mrtvý. Tohle místo je prostě báječné. Ačkoli je nám jasné, že nebýt složité situace ve světě (začátek války s Ukrajinou), tak snadné by to nebylo.

Dlouhé měsíce si myslím, že tuhle uhelnou krásku brzo zprovozní. Bohužel se tak nestalo. Přišla demolice a je po princeznách.