Znala jsem ji jen zvenku a už dlouho jsem se chtěla podívat dovnitř. Jednoho dne se zadařilo a monumentální, takřka epická stavba mi otevřela dveře.

Kromě technologie se mi podařilo zdokumentovat i velín a laboratoř, která už byla částečně vyklizená. Bohužel, kotelna se i s veškerým vybavením a impozantním komínem, na který nejspíš nikdo nikdy nevylezl, stává minulostí. Během focení mi doslova mizela před očima. Dělníci jednu z trubek rozřezali dřív, než jsem si ji stačila detailně vyfotit. Spodní patro, kde dřív stávaly kotle, jsem už nestihla. Zbyl jen uhelný čmoud a barevná mlha způsobená demoličními stroji.

O to větší překvapení bylo, když jsem vyšplhala po několika metrovém žebříku na ještě nerozřezané kotle. Víte, že nemám ráda výšky, ale občas se člověk musí přemoct. Když jsem stála na okraji šedého povrchu a hleděla dolů do propasti, připadala jsem si jako na jiné planetě. Na místě tvořeném podivnými industriálními útesy s hladinou průzračné hluboké vody pod sebou. Pohled dolů byl pohledem na dno trochu jiné Macochy.

To ale nebylo nic ve srovnáním s tím, když jsem po schodišti vystoupala do nejvyššího patra kotelny. Sem ještě demoliční činnost nedošla. V odpoledním slunci všechny ty kotle a trubky působily v dokonalé souhře a harmonii. Nic nenasvědčovalo, že konec je na dosah ruky a  všechno tu skončí ve šrotu. Tady jsem také poprvé slyšela budovu hrát. (Ne, při focení nebaštím houbičky, ani další narkotika. Stačí mi mé vlastní přirozené drogy, endorfiny neboli hormony štěstí.)

Jestliže domy mají duši, v téhle kotelně se na chvilku usídlil duch Johanna Sebastiana Bacha. Zvuk demoličních strojů z přízemí se mísil s holuby vrkajícími vysoko nade mnou a větrem deroucím se dovnitř otevřenými okny. Výsledkem byla dokonalá industriální fuga. Říká se, že většina Bachových skladeb se zachovala jen částečně, a každý umělec je hraje po svém. Tuto skladbu hrála kotelna.

Vylezla jsem si také na střechu, odkud jsem měla celý areál jako na dlani. Jen prolézt dopravník jsem si protentokrát odpustila. I tam už pracovali dělníci.

Kotelna byla postavená v polovině osmdesátých let minulého století a cca 35 let produkovala teplo a teplou vodou pro průmyslový areál. V rámci přechodu na plyn byla ale odsouzena k zániku.

Dnes už je veškerá technologie vyřezaná a nevede sem žádná cestička, proto výjimečně přidávám fotografie zvenku, ačkoli to u industriálních objektů často nedělám.