Průmyslová velmoc už asi nikdy nebudeme. Staré fabriky mizí jedna za druhou. Zachránit se z nich daří sotva zlomek. Z tohoto známého, dříve rozsáhlého areálu také zbývají pouhé fragmenty. Developer se zde rozhodl postavit moderní byty. A to i přesto, že pozemky jsou nasáklé oleji a dalšími chemikáliemi, které při své mnohaleté činnosti vyprodukovaly firmy, mající tu sídlo.
Přímo před vraty do zarostlé části areálu sedí jakýsi děda a s bohorovným výrazem na rtech v ohni pálí odříznuté kusy kabeláže. Jistě pocházejí z těch malých hal. Ty zevnitř působí značně toxicky. Fetovalo a halucinovalo se tu ve velkém. I bez LSD to tu však má své kouzlo.
Části ležící téměř v naprosté tmě prostupuje jedovatě zelené světlo. Vymlácená okna stíní džungle náletové zeleně a díky ní vzniká za jasného počasí zajímavý světelný efekt. Voda, která zatopila spodní patra včetně části rozsáhlých kolektorů, čpí chemií, a i za nejteplejších letních dnů z ní stoupá pára. Při mé první návštěvě se mi zdálo, že na stropě zčásti zatopeného patra sedí maličkaté monstrum. Breberuše, plná panožek, v zešeřelém tichu číhající na zbloudilé narkomany…
Stačilo však posvítit na podezřelý úkaz baterkou a z panožek se vyklubaly drátky. Domnělá příšera není nic jiného než zbytky původního osvětlení.
Budovy jsou v demolici a díky tomu už prázdné, pouze v jedné místnosti bydlíval páreček mladých lidí. Ona a ona. Když je potkáte, tváří se, že jim to tu patří. Přes oběd tam však nejsou…
Dominantou tohoto kultovního místa tvoří skeletová konstrukce haly, která jako jediná zůstane zachována. Doufám, že se vám fotografie budou líbit. Vznikaly za dramatických okolností, kterým předchází infiltrace přes rušné staveniště. Následuje skrývání, má tichá modlitba, ať máme aspoň 15 minut na focení, než sem někdo přijde a zmizení kamarádky. To už je mi jasné, že je zle. Volám jí, ale nebere to. Rychle cvakám poslední snímky, schovávám kartu, ztrácím kartu, nacházím kartu a znovu koukám na telefon. Zmeškané volání.
Volám kamarádce zpátky. Ukrajinec ji drží pod krkem, používá slova, která se před dámami nahlas neříkají (Budiž, dámy v pravé poledne nelezou do střežených prostor.), a nakonec vytahuje argument nejtěžšího kalibru – PČR. Ona se ho snaží umluvit a slaví úspěch. Máme pět minut na to vypadnout.
Najdu ji před budovou. Rychle mizíme v náletové zeleni, a přitom v zádech ještě zachytím nevraživý pohled místního kápa…