Stál tu už v roce 1880. Patřil k továrně na výrobu nití a původně tu bývaly kanceláře a pokoje pro zahraniční hosty. Koncem sedmdesátých let minulého století byla ale výroba nití zastavena a dům připadl státu. Byly v něm zřízeny městské byty. Jedním z obyvatel byla i paní Johana, která dříve v niťárně pracovala jako sekretářka.
Paní Johana – ve skutečnosti se ale jmenovala jinak – měla muže a děti a věřím tomu, že tehdy byla šťastná.
Pak se ale něco stalo. Stáří. A věci související. Děti se rozlétly do světa, nikdo z rodiny do kraje, kde lišky dávají dobrou noc, nejezdil a Johanin manžel zemřel. Dům nebyl už tak veselý jako dřív. Byl tichý, smutný a paní Johana v něm zůstala úplně sama. Společnost jí dělaly jen prázdné láhve od alkoholu.
Ke stáru hodně pila. Zemřela v roce 2004 ve svém pokoji, v posteli. Když ji tam našli mrtvou, její tělo bylo už v pokročilém stadiu rozkladu.
Do uvolněného bytu se nastěhovala dcera paní Johany se svojí šestiletou dcerkou. Brzy toho ale litovala.
Přes den to byl normální dům. Ke změně došlo někdy okolo půl dvanácté večer a trvalo to do půl třetí ráno. V pokojích byl slyšet nářek a ozývaly se divné zvuky. Dcera paní Johany tam žila jen šest měsíců. Matčin byt jí přinášel jen smůlu a její šestiletá dcera zemřela přímo v místnosti, kde odešla na onen svět i babička Johana. Malá vnučka přitom předtím žádné zdravotní problémy neměla a ani po její smrti se nic nezjistilo.
Dcera paní Johany se odstěhovala, rozhodnutá do domu nikdy nevstoupit. To se stalo před osmnácti lety. Pak už se tam bydlet nikdo z místních nehrnul.
Bývalo tam několik bytů. Dnes jsou všechny opuštěné a v hrozném stavu. Já znám příběh pouze jednoho z nich.
Když jsem do domu šla, jeho smutnou historii jsem neznala. Jediný zachovalý pokoj v domě, který vidíte na fotografiích, je právě ten, kde došlo ke dvojímu úmrtí. Přičemž ani jedno z nich nebylo vysvětleno. Nábytek včetně postelí je původní.
Svíčky, které jsme v domě našla, pochází od známých youtuberů, kteří v domě točili „přespávačku“. Ta se však úplně nepovedla a pánové ještě během noci vzali roha. Prý kvůli zvukům, který dům vydával.
Já jsem tam v noci nikdy nebyla. Ve dne jsem tam byla celkem třikrát a vždy se mi pak stalo něco špatného. Nejprve to byli jenom takové maličkosti, kterým nevěnujete pozornost, ale po poslední návštěvě to bylo opravdu zlé. Potkala mě série osobních katastrof, přičemž úporný ekzém ve vlasech byl tou menší z nich. To ale nebylo nic v porovnání s tím, jak smutné věci potkaly vnučku paní Johany, které v tom domě byla ještě přede mnou.
Nechci se o tom víc rozepisovat, protože to už jsme v současnosti a dotýká se to lidí, kteří žijí. A možná, že to s domem nijak nesouviselo. Prostě se to stalo.
Dneska už většina těchto temných věcí odezněla. Já nedržím dušičky, ale na ty poslední jsem tomuto domu zapalovala svíčku. Paní Johana, než ji všichni opustili, byla velice hodná žena a její neteř na ní dodnes vzpomíná s láskou: ,,Tetu jsem měla ráda a jako malá holka jsem tam hodně bývala. Schodiště bylo moje! Nevím proč, ale bylo pro mě velice okouzlující a půjčovala jsem si vždy od tety různé šaty a připadala si jak princezna z pohádky.“
Johanina dcera se do domu nikdy nevrátila. ,,Když zjistila, že jsem tam byla uvnitř,“ vzpomínala neteř, ,,hned mě kontaktovala a ptala se mě. Posílala jsem ji fotky, jak to tam teď vypadá, tak mi řekla že je to opravdu strašný a jestli jsem něco v těch místnostech nepociťovala. Řekla jsem, že ne, že jsme tam byli s přítelem za dne. Ona sama potvrdila, že za dne se tam nedělo vůbec nic, ale že vždy pouze jen večer kolem půl dvanácté a trvalo to do půl třetí do rána a pak zase klid.“