Porostlá plazivou příšerou, která mi okamžitě připomněla Wyndhamovu knihu Den trifidů. Tam lidstvo během jedné noci oslepne a ovládnou ho monstrózní květiny – trifidi.
Tento dům slepý je. Můžete jím procházet v pravé poledne, a přesto ve většině pokojů nerozeznáte den od noci. Žádné okenice ani žaluzie. Není jich třeba. Zelený závěs ze šlahounů a listů nevpustí světlo. Střecha se pod tíhou rostlin propadá. Mezerami mezi střešními taškami jednou prosvítá slunce, jindy fučí vítr či padají kapky deště.
„Trifidovi“ se tu líbí. Zatemnil ložnici a oknem v obýváku pronikl dovnitř. Nejlíp se mu daří na půdě. Žije si tam jako ve skleníku.
…
Vstup je velmi specifický a krajně nekomfortní.
Když jsem ho zdolávala poprvé, odnesla jsem si delikátní šlic na vnitřní straně stehna (jéje, to bylo doma vysvětlování!). Podruhé to nebylo lepší. Spíš horší. Málem bych tam přišla o panenství (za předpokladu, že bych ještě nějaké měla). Vila Trifid svoje tajemství nevydá lacino!
Ale stálo to za to.
Dům je plný knih. Já knihy miluju. Taky jsem jich pár napsala. Jsem spisovatelka. A tady jsou knihy úplně všude. V policích, na stole. Tlustá vrstva papíru pokrývá zem. Je mi z toho smutno. Beru je do rukou, listuji jimi. Kousky pro sběratele. Dnes bezcenné. Plíseň zničila všechno. Starý i Nový testament, české klasiky, prvorepublikovou kuchařku, obálky šestákových románů Zmatlíka a Paličky. A staré časopisy na půdě ohlodaly myši.
Opatrně se tím probírám. Nacházím osobní korespondenci. Fotografie. Už vím, kdo tu žil.
Početná, významná rodina Čechoslováků. Stopa jednoho z nich vede až do Říma. Vysoký církevní hodnostář. Je toho opravdu hodně. Mě ale nejvíc zaujme Anna Marie. Většina knih, jakož i nábytek a vybavení doby, pochází z její éry. Za deset let bude slavit stoleté výročí smrti.
Byla jsem v pokoji, kde zemřela. I v místnosti, kde se babky, které ji znaly, snažily vyvolat jejího ducha. Našly se listy, které si k vyvolávacímu rituálu připravily. Za předpokladu, že to nebylo pouze cvičení v krasopise. Ale to se mi nezdá. Dodnes jsou na jednom z listů vidět rudé stopy. Jako by se někdo slabě řízl do bříška prstu a vtlačil svoji krev na papír.
Dnes nám to může připadat senzační, ale uvědomme si, že tu máme český venkov a píše se rok 1932. Tehdy se duchové předků vyvolávali v každé druhé chalupě.
Byla seance úspěšná? To můžem jen hádat.
Zajímavé je, že první duchařskou listinu jsem našla v kuchyni na stole, druhá, ta s krví, ležela zašantročená na zemi půdě. Papíry jsou rozházené úplně všude a mezitím spousta porcelánu a skla, které ale není rozbité! Drobné sklínky, hrníčky. Jako by tu řádil poltergeist. A možná i řádil. A pil u toho becherovku, kterou tu po sobě zanechal, a nechal tu taky spoustu petek.
Dům je plný věcí, také starého jídla. Našli jsme přes třicet let starou kosmetiku, dvacetileté polívky, kávu a čaj, voňavé ubrousky zatavené v sáčku (Pamatujete si na ně?). Všechno to na mě dělá dojem, že je to tu opuštěné minimálně dvacet let.
Paní, která tu žila naposled, ke konci života hodně zapomínala. V kuchyni jsou nalepené papírky, jak se jednotlivé spotřebiče používají. Je tu i dopis s podrobným popisem, jak vést domácnost. Také psaní od syna, který trávil většinu času v cizině.
Paní Marie, příbuzná Anny Marie, jejíhož ducha se někdo snažil vyvolat, byla na vše sama a ke konci života bylo pro ni obtížné to zvládat. Dcera žijící v Bratislavě jí v dopise nabízela, že může bydlet kousek od ní v podnájmu. Peníze ať neřeší, stačí když si přihlásí penzi a nějak se i s věcmi dostane do Bratislavy. Zda matka přijela, můžeme jen hádat.
Trifid vyhnal lidi, pohltil vilu a dnes vztahuje jedovatě zelený pařát ke střechám okolním domům.