Existuje místo, kam v noci mohl jen hlídač a psi. Sýpkový ostrov. Skladovalo se tam zboží putující do celé Evropy. Po setmění se zavřely brány a nikdo nemohl dovnitř ani ven. Sýpky – mnohapatrové cihlové budovy s trojúhelníkovými štíty – ztichly. Uvnitř se držela stálá teplota a tma, a to i za bílého dne. Slunce se tam nemělo kudy dostat. Okna byla příliš malá, zdi naopak tlusté. Skladované zboží nepotřebovalo světlo, ale chlad.
Po druhé světové válce se sýpky z červených cihel přestaly využívat a započalo jejich chátrání. Dnes je většina z nich zbořená. Zbylo jich jen pár. Pouhé skořápky s moderním vnitřkem. Může tam být třeba hotel. Viděla jsem jeden takový. Proč ne. Ale stejně je mi z toho smutno.
Jsem na dovolené, ubytovaná přímo na Sýpkovém ostrově.
Všude se bourá a staví. Brownfieldy obklopují ploty z OSB desek. Zdobí je lehce psychedelické malby a já nemohu odtrhnout oči od dvou objektů.
Jedním je stará sýpka, kterou čeká demolice. Mám ji přímo naproti ubytování (!). Druhým místem, které mě fascinuje, je sýpka před rekonstrukcí stojící kousek od centra, přímo u velké křižovatky. Musím se do nich dostat. A mám na to přesně hodinku. Dovolená je pevně naplánovaná, ale daří se mi ulejt – volím urbex místo muzea. To ještě nevím, že navštěvování opuštěných objektů má nějaký název.
Infiltrace do sýpky před demolicí je snadná. Koukám na zavřené dveře z jedné strany, a za chvilku i z té druhé. Stačilo obejít budovu směrem k řece a dírou ve zdi se protáhnout na opuštěný dvorek. Vidí mě místní rybář, ale je mu to jedno.
S vážnou tváří provádím průzkum dvorku. Du budovy to bohužel nejde, dveře i okna jsou svědomitě zatlučená. Fotím si aspoň křoví, připadám si hrozně dobrodružně a přesouvám se k dalšímu objektu.
Všímám si, že sýpka má novou střechu, takže s rekonstrukcí už začali, a kolem vede plot. Obcházím ho. Díru v plotě i vstup do budovy vidím. Víc na očích už to být nemůže. Tady bude rušno až do večera. A já mám jenom půl hodiny.
Nemohu si pomoci. Ten dům mě láká a vábí takřka magicky. Volá mě! Jako ta skvrna v podzemní továrně. Říká: ,,Přistup blíž! Ještě trochu blíž! A ještě trošilinku blíž!“
Je tam čidlo. Přímo u vstupu. Zákeřně tiché. Dojezdový čas hlídače pět minut. Strávím je zíráním do tmy. Samozřejmě, že nemám baterku. Tohle byla haló akce. Je tu tma jak v řiti, v podlaze mohou být díry (taky, že jsou!). Můj skoro vybitý mobil vyzařuje jen chabé světlo. Svítím si na stěny a vidím, že jsou posprejované. Dolů do sklepa vede schodiště. Co tam asi bude? Opojení z toho, že jsem uvnitř, vyprchalo a já začínám mít divný pocit. Tma je velmi černá. Představuji si v ní číhat příšeru. Černý pařát, který mě stáhne mimo srpek světla, proudící sem dírou po vratech. Užuž se vidím mizet v díře pod schody.
A dost! Mám, co jsem chtěla. Sem uvnitř. Bez baterky ani krok. Jde se ven!
Šťastně zamžourám. A kdo to nejde přímo proti mně? Pán ze security. To jako vážně? Vždyť jsem tam byla sotva minutu! Jen jedna fotka, to se přece nemůže počítat!
Tvářím se, že neumím místní řeč, což je pravda. Mám oranžové vlasy, žádnou čepici a svítivě růžovou bundu. Boty jsou také neonové. Žádné maskáče nebo černý outfit, jaký nosím dnes. Výrazné barvy, nejlepší krytí.
Tvářím se tupě a… ehm, vyčuraně. Což myslím doslova. Že jsem si tam jako byla ulevit.
Vyměníme si s hlídačem zpola zdvořilý, zpola rozpačitý pohled a věc je vyřízená. Týpka v maskáčích, a nedej bože se stativem, by asi tak lacino nepustil.