Jen mour, tma a kovové příšery. Teplo nechrlí dobrých dvacet, možná třicet let. V rozsáhlém tmavém prostoru se vznáší zrnka prachu. Normálního člověka nutí do kašle. Já ale cítím pulzující energii a skrytou sílu.
Osvětlena je pouze část blízko oken. Studeným bledým světlem posledních prosincových dní. Většina areálu je ve dne v noci ponořena do hustého přítmí.
V polotmě kráčím po železných roštech a stoupám po úzkém schodišti. Šetřím baterku. Výš a výš. Podlahou pode mnou prosvítá propast. V jednu chvíli mám závrať. Nesnáším výšky. Každý další krok je jako šlápnutí do prázdna. Přesto jdu dál. Přede mnou se rozvírají přísné šedé scenérie. Království trubek. Nechce se mi na roštu zdržovat ani o vteřinu dýl. Kovu věřím ještě méně než dřevu. Užuž se vidím propadat dolů. Přesto řeším, kam položit nohy od stativu, aby neproklouzly skrz díry. Fotím na dlouhé expozice. Nemám skoro žádné světlo. Čekala jsem tu víc světla, jiný prostor…
Konečně stojím pod střechou. Nemyslím na cestu zpátky. Po můstku přecházím na druhou stranu, která nabízí další jedinečné výhledy.
Co tě nezabije, to tě posílí. Co tě neposílí, to tě zabije…. A já žiju. Začínám si to užívat. Výšky už mi nevadí. Právě naopak. Fascinují mě. Rozhlížím se kolem, šplhám dál a dál. Každá část má své vlastní světlo, své vlastní barvy. Jako kdybych pomocí portálů přecházela z jedné úrovně do druhé.
Všude je plno technických divů. Ani jeden z nich nedokážu pojmenovat. Jsem „tabula rasa“. Hledím na ně s posvátnou úctou a bázní. Jako když první evropský cestovatel pohlédl do kamenné tváře sfingy.
Kovoví bohové! Všechny ty roury se kroutí jako hadi. Připomínají mi Picassovy kubistické tvary. Gigerův biomechanický surrealismus. Vidím kříž na vrcholku industriálního chrámu. Symetrii kovových čar. Vidím dlouhatánské nohy krásky z falešného stříbra. Vidím i poněkud mužnější anatomii, leč dost bylo fantazírování! Všechno pomine, a povolená dávka industriální extáze právě vyprchala.
Ploužím se dolů po schodišti jako ve snách a část tohoto výdobytku staré techniky si beru s sebou. Na podrážkách svých bot, na nohách stativu, na batohu i rukou.
Stále jsem v euforii. Zatím nevím, že třicetiletý prach je krví tohoto místa a já ho z rukou budu smývat rovné tři dny…