Dobří holuby se vracejí. I já se ráda vracím – na pěkná místa. Jako třeba sem.
Máme už prakticky dofoceno (tři hodiny stačí i mě!), světlo rychle mizí, tak balíme a potichounku jako myšky pryč. Když tu se proti nám z přítmí vynoří postava. Mnu si oči, vážně to není přelud. Je to neurbexující pán. Radost z nás ale nemá.
„Co tady děláte? Víte, že jste se sem vloupali?“
O tom my nic nevíme.
„Jak jste se sem dostali?“ opakuje. Je vidět, že nás tu vidí opravdu hodně nerad.
Nějak nevím, co na to říct. Kamarád Venda, který má vlastní stránky Urbex PRAHA, si ale udrží chladnou hlavu a jako by se nechumelilo, povídá:
„Ďurkou. Tou jsme sem šli.“
„Jakou ďurkou?!“ vyvalí oči chlapík.
Pokrčení ramen. „Malou ďurkou.“
I přes vážnost situace přemáhám záchvat smíchu.
„My už jsme na odchodu, už sem ani nepáchneme,“ slibuji.
„Vypadněte!“
Máme štěstí, že je pozdě večer a není vůle cokoli řešit. A tak jdeme. Ďurkou.
(Chlapík nám tvrdil, že v areálu pracuje. To byla pravda. Ale už se nepochlubil, že do haly vlezl stejnou ďurkou jako my, nikoliv však za účelem vyhazování fotografů, ale s úmyslem brát měď. Jak to odhalila fotopast. Než se na to přišlo, vyhodil odtud spoustu urbexerů.)