Mekka mnoha urbexerů!

Akci předchází důkladnější příprava jako studium satelitních map, sledování videí, čtení cizojazyčných komentářů od těch, kteří tam byli, a hledání info ke vstupu. Naštěstí máme návod od skupiny, která se do elektrárny vplížila pár dní před námi.

Dokud neuvidíme elektrárnu zevnitř, neodjedeme!

Zpočátku se situace dobře nevyvíjela. Jsme unavení z dlouhé cesty, za sebou máme sotva pár hodin spánku a poslední lokace se opravdu nevyvedla. Ideální stav k náročné infiltraci! Jenže není zbytí, máme vytipovaný čas, kdy se oko kamery dívá jinam, a ten právě nastal.

Park plný lidí, na každém rohu funkční kamera. Pod jednou takovou je třeba překonat vysoký plot. Zdrceně usedneme na lavičku. Lidí je tu víc, než mělo a plot je vyšší a škaredší, než jsme předpokládali! Padá návrh, zkusit to zítra. Ta myšlenka se mi nelíbí. Plot bude škaredý a vysoký za každého počasí. Mrkneme s Justýnou Orlovskou na sebe. Dámy první! Stejně nemůžeme jít čtyři najednou.

Adventura „Power Plant Hungary“ začíná!

Tři minuty, hbitost, rychlost a hlavně drzost, a jsme tam. Část objektu stále pracuje. Slyšíme to. A zvenku slyšíme zaměstnance. Ale nikdo nás neviděl. Píšu ostatním: Pojďte za námi, jsme v objektu! Následuje nejtěžší část. Najít tajné páčky a spínače, otevřít skryté dveře, protáhnout se úzkou ventilační šachtou… (Původně měla být i procházka po střeše a schovávačka před security dole.) Většinou v naprosté tmě. Konečně si mohu sundat čepici!

Všechny cesty vedou do velínu!

Pár minut nám trvá najít, co hledáme. Zjišťujeme, že jdeme úplně jinudy, než podle „návodu“. Je to stará, nevlídná cesta, která počítá s tím, že budou otevřené jedny konkrétní dveře (před dvěma týdny nebyly). Máme nastudovánu i tuto adrenalinovou variantu, zahrnující přešlapování na úzkém ochozu a překračování několika metrových propastí. Pomáháme si navzájem. Věděli jsme, do čeho jdeme. Máme malé batohy, já jen malý stativek, omezenou fotovýbavu. Rozhodně bych nedoporučovala jít sem sám.

Mission Complet!

Nám to připadá jako hodiny. Ve skutečnosti jsou to pouhé minuty. Už nejdeme podle návodu, ani dle paměti. Jdeme prostě vpřed. Zkoušíme dveře. Pohnou se. Před námi se rozvírá pohled na známé schodiště. Cesta do industriálního ráje je volná!

Rozkládáme stativy, a okázale ignorujeme psí hromádky mezi panely. Smrdí a některé jsou čerstvého data.

Následuje další nečekaný zvrat a tady bobtnající příběh ukončím 😊

(Za momentky s Redhead  děkuji Petovi Vyhnalovi.)