Kdyby byla urbexová soutěž s cenou MACHR ROKU a anticenou URBEX KOKOT ROKU, touhle infiltrací bychom s Vendou z URBEX Praha nejspíš vyhráli obojí. Někdy si prostě místo nafotit musíš a pak ztrácíš zábrany. Jako v případě téhle haly.
Už před třemi lety jsem škemrala u známého, který tam pracoval, aby mě propašoval dovnitř. Ale to byl nouzový stav, pak se zas bouralo, furt něco… Tak jsme se s Vendou rozhodli zkusit to na vlastní pěst. Od dalšího kámoše, který se přidal, jsme měli info o díře v plotě.
Mně se ale dírou nechtělo, areál měl několik bran, tak proč nezkusit vjet dovnitř autem. Na vrátnici, kde nás zastavili, jsem nahlásila jméno známého a všichni jsme nafasovali legitky. Hrdě jsem si ji připnula na bundu a přemýšlela, zda ji budu muset někde ukazovat.
,,A ten tvůj známej o nás kdyžtak ví?” ptá se z lehkou obavou v hlase kamarád.
,,Ne, proč? Právě teď nejspíš leží doma na gauči a čučí na telku. Už rok je v důchodu,” šklebím se při pohledu na kámošův šokovaný výraz. Venda jen protáčí oči v sloup. Tohle se povedlo.
Z okna auta si prohlédneme celý areál a po mostě zamíříme do části, která nás zajímá. Kousek od budovy B. na místě k tomu vyhrazeném parkujeme. Vstup do budovy B. má podobu kočičích vrátek. Nekecám, jsou to vážně kočičí vrátka. Před nimi, už uvnitř haly, stojí miska s vodou a vedle další s granulemi. Opatrně misky odsunu a ponouknu Vendu, ať se zkusí protáhnout. Venda si sundá bundu a jde na věc. Za chvilku je v hale. ,,Přineste fototechniku, já tu na vás počkám,” hlásí skrze špehýrku v kočičích vrátkách.
Vracíme se s kamarádem k autu. Venda nás záhy doběhne. ,,Asi jsem spustil alarm,” hlásí.
,,Asi nebo určitě?” ptám se.
,,Nevím, jakmile sem se pohnul, začala tam blikat červená světla.”
,,Hm, už tu jsme, tak počkáme pár minut, zda nikdo nepřijde. Možná je to jen výstražné,” nechce se mi to vzdát. Hodíme na záda batohy se stativy a vracíme se zpátky k budově B. To už jsme jen dva. Třetí to vzdává, protože by se neprotáhl kočičími vrátky.
Zvýšený pohyb security v areálu nevidíme, ale běda, u budovy B. stojí auto a něco nakládají u protějších vrat. Následují dvě hodiny bloumání po areálu a hledání jiné cesty. Mrzneme (je něco málo nad nulou), já si roztrhnou bundu hned na dvou místech a potkáme pána P., kterého zajímá, co že tam děláme. Zapomenu, že lhát se nemá a řeknu, že jdeme za známým. ,,Tak to jste špatně,” řekne pán P. a ukáže nám cestu do funkčních částí areálu. Poděkujeme a jedem zkusit kočičí vrátka do budovy B.
Konečně! Nikdo tu není! Protáhneme se a v předklonu upalujeme vpřed. Venda nekecal. Náš pohyb spustí diskotéku. Červená světla svítí a blikají vlevo vpravo. Je to úplná laserová show.
,,No už tu jsme, tak počkáme, jestli někdo přijde,” řeknu. ,,Dávám jim deset minut. Když nás nikdo nevyhodí, jde se fotit.”
Hala je v demolici a nám je jasné, že co nezdokumentujeme dnes, nezdokumentujme nikdy. S tím pocitem ztrácíme zábrany a práh naší urbexerské blbosti posouváme o další kus dopředu.
Objevíme, že ven z haly vedou z druhé strany otevřené dveře a jsou tam dělníci.
Snažíme se jim vyhnout a fotíme ,,bezpečné” části. Tohle místo je naprosto fascinující. V jednu chvíli zírám na plně funkční moderní stroj, ve druhou si připadám jako v postapo filmu. Zdemolovaná část továrny připomíná hvězdnou bránu, povrch měsíce, díry po výbuchu… Otevřu nenápadné dveře a stojím v chodbě se zvonky, kde si pípají zaměstnanci příchod. Další dveře vedou do plně vybavené dílny. To ale nefotím. Všude furt něco bliká a já se bojím, že tady by to mohlo začít houkat.
Čekáme do tmy, až odejdou dělníci, abychom si dofotili zbytek. Když už není světlo a jsme na odchodu i my, vyřítí se proti nám pán P. v doprovodu dvou zaměstnanců. Lhát se nemá. Asi nemusím říkat, že nám pohádku se známým dali pěkně sežrat. Nejvíc je ale šokovaly dvě věci: Že jsme tam v té kose vydrželi do tmy a vůbec jsme se tam sami nebáli.
Jsme prostě kokoti. Pardon, machři.
(To, co vidíte na fotografiích, je minulost. V halách skončila výroba a měly by být využívány jako sklady. Na jednu stranu je to smutné, na druhou stranu… Tak to chodí. Velké tovární kolosy jsou už přežitek a já jsem ráda, když zůstane architektura, jako v případě této haly.)