Moderní opuštěné hotely často nefotím. Mezi jejich zdmi se cítím jako host – jeden z těch, kteří procházejí recepcí s jasným cílem ubytovat se. Chybí mi tam ten zánik, rozklad…, zkrátka atmosféra. Tento hotel byl ale natolik specifický, že si vyžádal mou pozornost.
V době pořízení fotografií byl zavřený sedm let. Dneska to bude o pár let víc. Líbila se mi architektura, strohý, výrazný design interiérů, výhled na město a obrovská jídelna, která bývala kongresovým sálem. Co je mi známo, hotel stravování v posledních letech před zavřením nenabízel. Plány s bazénem nevyšly, pouze v suterénu bylo jakési zázemí pro relaxační koupele a masáže. To jsem ale nefotila, protože to byly malé stísněné místnosti natřené růžovou barvou a víc než wellness zázemí připomínali kýčový hampejz.
O hotelu jsem se dověděla stejně, jako teď vy. Z fotografií, které, na rozdíl od tohoto alba, byly čerstvé. K tomu se přidala informace, že tam prý nějaký pseudourbexer odpojil alarm, a hotel má den otevřených dveří, respektive oken.
Nevím, jak to s odpojením bylo doopravdy, alarm byl nicméně v době naší návštěvy rozšlapaný na zemi. A i když se to z mých fotek nemusí zdát, bylo vidět, že hotel je už od vandalů pěkně načatý. Tou dobou to nebylo nijak tajné místo. Dokonce jsme tam potkali další dvě skupinky urbexerů. Vtipné bylo, že v jedné z nich byl člověk, který tam dřív pracoval a šel se podívat na svůj někdejší kancl. Ten byl ale zabouchnutý a ve dveřích chyběla klika. Někdo ji odmontoval. Normální lidé u sebe kliku běžně nenosí, jenže já nejsem normální člověk. Jsem paranoidní urbexer, takže jsme se do toho kanclu nakonec podívali.
Hotel není těžké dohledat, přesto prosím nepište do komentářů název. Já jsem s vydáním fotografií raději počkala pár let, přestože vstup byl krátce po četných návštěvách zvědavců znovu zabezpečen a několik alb se na internetu objevilo. Nevím, jaká je situace teď, ale počítám, že už to tam takhle hezké nebude.