Dneska se velká část průmyslu přesouvá na východ. Do Asie, kde je levná pracovní síla, což jde samozřejmě na úkor kvality. nic nevydrží jako dřív, ale zas nemusíme tolik dřít ve fabrikách a fárat v dolech. Po druhé světové válce ale byla situace jiná. Tehdejší Československo bylo zaměřené na těžký průmysl a vzniklo spousta důlních děl. Černouhelný důl, který vidíte na fotografiích, byl jedním z posledních. Uhlí se tu těžilo přes padesát let, před pár lety ale byly uhelné zásoby vytěženy a veškerý provoz byl plánovaně ukončen.
Důlní zařízení bylo rozebráno, část budov včetně těžních věží zbourána. Zůstalo jen poloprázdné torzo.
Když jsme sem přijeli, podle stavu bych řekla, že to tu chátrá minimálně dvacet let. Skutečnost, že je to tu opuštěné něco přes pět let, mi přišla šílená. Pravdou je, že areál prošel demolicí, těžební věže ani stroje už tu například nenajdete, a haly jsou až na administrativní budovu vyklizené.
No… Ani admina už na to m není nejlíp. Místní obyvatelé ji vyklízejí svépomocí a docela se jim to daří. Na místě je pořád živo. My tam měli zimu jako v ruském filmu, a i tak jsme tam potkali spoustu lidí. Třeba další urbexery, nebo pána s batůžkem, který tam šmejdil a hledal cokoli užitečného. Kamarád tam dokonce natrefil na mladého Roma. Mladej byl v kalupu, kámoš za nim musel běžet a zastihl ho až v okně. Dali se do řeči. Mladej přiznal barvu: Prý tam odřezává kabely a pálí je, aby z nich získal měď. Kousek od místa, kde k tomu docházelo, ale byly zapomenuté chemikálie neskonale větší ceny. A v budově naproti jsem já právě fotila laborku.
Zatímco kamarád se v poklidu vykecával, mé noční můry se staly skutečností. V neopatrném momentu jsem uchopila nezavřený batoh s technikou a dala si ho na záda. V tu chvíli se ozvala strašná rána a já věděla, že právě skončil svět. Svět mého focení…
Kámoš mezitím prozradil mladýmu, jaký poklad má přímo pod nosem. Ten nevěřícně googlil na mobilu, a brzo z něj byla čára ohnivá. Běžel pro zbytek party. Takové chemikálie je třeba neprodleně odvézt do bezpečí.
Byl to dobrý, nebo špatný skutek? Posuďte sami.
Z mého batohu, z výšky něco přes metr, letěl můj fotoaparát s mým nejdražším, shift-tilt objektivem. Objektiv tou dobou už neměl nasazenou krytku, ta spadla jako první. Fotoaparát z výšky metr a půl dopadl na zem sklem dolu. Nic se mu nestalo. Čočka také zůstala celá. Anděl pod ně dal svoji ruku. Měla podobu umělohmotného krytu od staré lampy.
Padla jsem na zem a začala děkovat nebesům. Kamarád to šokovaně sledoval.
Pro pořádek dodávám, že hodnota jedné chemikálie byla několik tisíc, na černém trhu pak minimálně pět set za kousek. Byl jich tam plný sklad.
Buďte však v klidu, areál už je zcela dekontaminovaná. Fotky jsou z loňské zimy.