Nad trsy přerostlých kopřiv vyčnívá střecha stodoly. Procházím zemědělským zázemím, škrabu se všemožně (au, kopřivy!), a připadám si jako u své babičky, která pocházela ze statku. Polorozpadlá branka mě zavede až k domovním dveřím.
Oněměle hledím na chodbu plnou minerálů. Beru je do ruky a zjišťuji, že to nejsou kameny. Je to sklo. Odpad ze sklárny. Zvláštní dekorace.
Do domu vedou otevřené dveře. V zavření jim brání na zemi napadaná suť. Střecha už je zčásti pobořená. Dům má přízemí a půdu, kde už je to docela nebezpečné.
Dole je jeden velký pokoj, druhý menší, a kuchyň. Starý nábytek a okna opřádají pavučiny. Vzduch je těžký a zatuchlý. Lidi už tu nežijí hezky dlouho, jen v ložnici, ve starožitné posteli, příležitostně nocuje černý kocour.
Dům byl postaven před více než sto lety. Nacházím dopisy z roku 1917.
„Můj milovaný manželi, přijmi od nás srdečný pozdrav a stálou vzpomínku, jsme chvála Bohu zdraví. Lístek jsem obdržela dnes, což mě velice potěšilo. Dnes jsme právě domlátili. Práce teď dost. Tady sněhu taky trochu padá….“
V dalším psaní zase:
„Žita jsme měli dost, pěkný, ale jař tu byla skoro slabá. Jetel v ovsích není skoro žádný. Tak jsem nechala kus starého jetelu a neorala. Dobytek dáme do jedný maštali. Krávy si necháme jen tři, a pět telat, míň práce.
Srdečný pozdrav a stále vzpomínku a vřelé políbení od nás, tvá věrná manželka.“
Jinde se řeší pšenice. Kolik koupit, kolik zasít, běžné sousedské spory… Život na venkově ale neplynul klidně.
Zuří první světová válka, nacházím povolávací rozkaz. Ostatně, citované psaní původně odešlo na válečnou frontu. „Milovaný manžel“ se stává „válečným zajatcem“ snad kdesi v Rusku. Kromě korespondence určené nikoli „váženému pánovi“ ale „válečnému zajatci“ nacházím i staré carské rubly. V ložnici visí portrét mladého důstojníka. Je tam i kolorovaná fotografie téhož muže, nyní už staršího, nově s manželkou. Nakonec najdu i původní, černobílou verzi. Žena z obrazu je zřejmě i dívkou v kroji, jejíž portrét ve vyřezávaném rámu visíval v ložnici také. Ve skříni je dokonce i vesta z kroje, který nosila.
Rodina ale byla početnější. Někteří se věnovali učitelské profesi (pan ředitel školy), jiní odešli hledat štěstí do druhé části tehdejšího Československa, a už tam zůstali.
Až na pár těžkých kusů nábytku pochází vybavení spíš z padesátých let. V kuchyni stojí vitrína plná suvenýrů. Cennosti si dávno rozebrali žijící příbuzní, ale pořád je toho dost. Ze všech těch maličkostí mi udělají největší radost cikánské karty, které jsou z 20–50 let minulého století. Nějak si ale nemohu představit „věrnou manželku“, pendlující mezi ovsem a pšenicí, jak s nimi sousedkám vykládá budoucnost. Možná patřili dceři či sestře. Anebo „milovaná manželka“ měla i druhou tvář…
Za komunismu se dějová linka vytrácí. V devadesátých letech zřejmě volili Občanské fórum (našla jsem letáky); kalendář v chodbě je ale ještě z roku 1983. Patrně ho tam věšeli děti původních majitelů.
Je to zvláštní místo. Všechno v domě je velmi staré, zachovalé a smutné.
Po smrti posledního obyvatele vlastnické právo v dědickém řízení přešlo mezi několik osob, žijících na Slovensku.
Co bude dál?
Stavení na nelukrativním místě. Prakticky neprodejné. A přitom tak krásné… Plné černobílých fotografií a ručně psaných dopisů. Kus historie… To už se opakovat nebude. Po nás zbude jen nábytek z Ikey, data v mobilním telefonu a uvolněný prostor na internetu.