Ze všech domů, které jsem fotila, a že jich bylo, je tento nejdivnější. Beru za kliku a vstupuji.

Zdravím, ale odpovídá mi ticho. Je tu zima, cítím myšinu a ještě něco. Intenzivní, nepříjemně nasládlý pach věcí, které sem nepatří. Zatím se mi jej nedaří identifikovat.

Stojím v chodbě bez oken a přešlapuji v šeru. Ani to ale nedokáže skrýt všechny ty barvy. Modro červený tunel, tak bych to nazvala. Na jedné ze stěn visí miminko v růžových dupačkách, s příslibem lásky až za hrob – svatebním prstýnkem. Na konci tunelu zejí dveře. Když nikdo nepřichází, procházím jimi a nacházím velmi bizarní pokoje.

Je toho tu příliš mnoho, ale vlastně to nevadí. Celek působí kompaktně a každá jednotlivost má svůj význam. Obrazy s náboženskou tématikou, starožitný nábytek, péřová duchna. Vycpaná zvířata, svatojánská noc, toaletní papír, Melvilleho Bílá velryba, maska jako z filmu Donnie Darko. Tolik protikladů, a přesto v dokonalé souhře! Z pestrého reje vyčnívají tři předměty: zelené křeslo, růžová paruka, olezlý macatý sumec.

Uteču před ním do sklepa a najdu dílnu, kde má doupě fialový drak. Z okna ještě pořád trčí ukousnutá hlava princezny a straší kolemjdoucí.

V přízemí je ještě jeden pokojík. S počmáranými stěnami a krásným dřevěným příborníkem. Mezi zdmi je stále cítit oheň, který zkonzumoval část střechy. Ani koupelna není obyčejná. Ve sprše překvapím avantgardního režiséra! No toto, pane Warhole, nemáte být mrtvý? Dobře, dobře, nejste ve sprše, ale na bojleru. Ve formě plakátu. Ještě lepší!

Jsem tam, kde se vaří sny. V kuchyni madam Lysohlávky. Odtud uniká ten strašný puch. Ve zkažené vodě plují zeleninové košťály. V hrnku se v sádle rozpouští záhadné barevné pilule. Snad se tu chystá kouzlo na odpuzení zvědavců. Zjevně ale není dokončené. Možná mu chybí poslední přísada. Ohnivý vlas zlobivého urbexera. Tak na to zapomeňte.

Točím kohoutkem od umyvadla, kde živoří mořská panna. Ani kapka. Voda neteče. Přesto zaslechnu monotónní zvuk. Nad hlavou mi tikají hodiny. Neúprosně, vteřinku po vteřince, odměřují čas.

V tu chvíli za mými zády vrznou dveře. V chodbě stojí člověk. Z jeho dechu je cítit alkohol.

Nasadím úsměv, pozdravím a vyčkávám.

,,Brý den, sháním toho bezďáka, co tu bydlí. Není tu?“ zablekotá.

,,Právě teď tu není,“ říkám po pravdě. A chci se na pár věcí zeptat, ale pán, tak ryhle, jak se objevil, zmizí.

Poslední místnost je největší. Sednice s krásným malovaným stropem, prkennou podlahou a kachlovými kamny. Na velkém dřevěném stole, uprostřed smrdutých odpadků, leží kniha o vaření konopí. Na oknech v koláčích mechu se z vajec klube plivník, nebo možná šotci. Ti, co v dobách našich předků strážili stavení. A že nad tímto domem nějaká síla ochranu drží. Jinak by tu nestál tak dlouho. Netypický zařízený, všem otevřený.

Pod střechou býval pěkný pokoj s kulečníkem. Minulý (a zdaleka ne první) požár však většinu vybavení zničil.

Usedám na retro sáňky a snažím se jízdu creepy domem zpracovat. To, co mám před sebou, mi to nijak neusnadňuje. V rohu sednice stojí opřený zuhelnatělý trám. Divná dekorace. Jako by tam byl odjakživa. Kdo by si chtěl vystavit začouzené prkno? A pak to pochopím. Dům, němý svědek úsměvných příhod, tichých křivd, smutku i štěstí. A každá z věcí uvnitř se stává jeho trvalou součástí.

…

Jeho zdi pamatují vládu císaře France Josefa. Možná i Marii Terezii. Celkem tři století českých dějin, aspoň tak to madam Lysohlávka vypráví poutníkům. Na léto sem jezdí s mužem a dětmi. V zimě je to tu opuštěné. Dveře jsou ale otevřené pořád. Dobrý člověk může vstoupit. Popovídat si s majiteli, vykouřit s nimi trochu dýmkového koření a přespat. Den, dva, týden. Pár dní tu strávila i jedna docela známá česká osobnost. A to nemluvím o muži madam Lysohlávky. Je to velmi zajímavý člověk a jeho život by vydal za samostatný příběh.

Hodiny v kuchyni ale nemilosrdně odtikávají čas; rodině se nežilo vždy šťastně. Počmárané stěny hovoří o temných stránkách lidské duše, a právě ti „temní“ zde hledali přes zimu azyl, nejspíš zavinili požár a zanášeli dům zbytky zkažených potravin.

…

V době vzniku fotografií je dům zchátralý. Střecha plná děr a na spadnutí. Přebývají v něm jen myši, kočičák a místní alkoholik. Budoucnost baráčku vypadá nejistě. Na jaře se ale pozemek začne hemžit dělníky, střecha se opravuje. V domě probíhá rekonstrukce. Myslím, že tomu můžeme říkat šťastný konec jednoho „začínajícího“ urbexu.