Sem jsem se strašně těšila. Penzion s restaurací, kde rostou z podlahy houby.
Je mrazivo, hluboký sníh a rychle se stmívá. Parkujeme nedaleko objektu, už tam nějaké auto stojí, aspoň nejsme nápadní. Brodíme se závějemi a zkoušíme první vstup. Zaděláno. Jako by tam zevnitř někdo přisunul něco těžkého. Zřejmě skříň. Zkoušíme jinou cestu. Je však zavátá, dveře přes ztuhlý sníh nejdou otevřít. Nechápu. Vždyť sem každou chvíli někdo leze.
Jsem tvrdohlavý člověk a kontroluji okna. A hele, jedno jde při troše dobré vůle otevřít. Užuž chci lézt dovnitř. V okně se ale objeví ženská. Docela dobře oblečená, nepůsobí jako urbexer a vypadá nasraně.
„Was machst du hier?“ štěkne na mě.
„Nur fotografieren, es ist Problem?“ mumlám zaskočeně. Takovou semetriku sem tam nečekala.
Ženština milá jak prdel mizí v objektu a na někoho volá. U ucha má mobil.
Že by majitelka objektu? Že by volala policii? Máme za sebou čtyři úspěšné infiltrace, takže si to nechceme pokazit a stahujeme se zpátky k autu. Vedle stojí zaparkovaný druhý vůz. Už nás to taky trklo. Pozorně si ho prohlížíme. Motor je vychladlý, auto to musí stát už drahnou dobu. Je to mercedes a má pražskou SPZ!
Co může dobře oblečený člověk z Prahy, vozící si zadek v Mercedesu, takhle k večeru pohledávat v léta opuštěném penzionu kousek od hranic? Točí tam péčko, to je jasný! Anebo tam čtvrtí mrtvolu. Proto se tam zabednili a nás tak nekompromisně vyhnali!
Ráda mívám ve věcech jasno. Mám nutkání se tam vrátit. Ostatním se tam ale nechce a já zas nejsem tak statečná, že bych se šla dívat na čtvrcení mrtvoly sama. No, žere mě to ještě teď, že jsem tam nešla.
O dva roky později máme zas cestu kolem. Jsem nachystaná vlézt tam, děj se, co děj. Vstup, předloňskou zimu zadělaný, je stále zadělaný. Okénko, odkud na nás řvala semetrika, je pevně zavřené. Okno o kus dál je ale otevřené.
Uvnitř penzionu panuje harmonické ticho. Houby jsou tu stále, už obrostly i stěny. Jedna z nich vypadá obzvlášť obscénně. Ty dva roky, které nás dělí od první návštěvy, jsou ale znát. Dost věcí, které znám z fotek, se vypařilo, nebo odpochodovalo jinam. V salonku někdo instaloval vánoční výzdobu. Restaurace působí laciným dojmem z béčkových filmů. Horní patro s koženými retro válendami je ale ve stále dobrém stavu. Až se nebojím říct uklizené. Tak to tu asi žádnou mrtvolu nečtvrtili.
Jeden z pokojů je zamčený a mně se nedaří najít klíč. Jestli se tam někdo ukrývá, je zticha jako pěna.
Venku ale ticho není. Pořád tam někdo jezdí. Ruší to při focení. Opatrně vykukujeme. Je to nějaký motorkář. Jezdí stále kolem penzionu, tam a zpátky, možná už dobré dvě hodinky. Normální to rozhodně není.
,,Ten tu určitě chrápe a čeká až vypadneme,“ přemýšlím nahlas. Anebo že by zase porno štáb? Penzion opouštíme za podezřelých zvuků motoru. Ukáže se, že je to jenom traktor. Cestou k autu nás míjí onen motorkář.
Schválně se postavím ke kraji silnice, zastíním si oči před sluncem a zírám na něj.
Muž ve staré motorkářské helmě, sepraných džínsech a červenočerné kostkované retro košili. Z ustřižených rukávů čouhají pevné, opálené paže. Jede docela pomalu. Lumberjack, pojmenuju ho v duchu. Schválně se na mě ani nepodívá. Ale já vím, že mě určitě viděl.
Jdeme ještě notný kus pěšky k autu, zvuk motorky už však neuslyšíme.
(Pokud někdy narazíte na porno „vlhké sny o dřevorubcích“, odehrávající se v retro penzionu s koženými válendami, dejte mi vědět. Zajímalo by mě, kdo tenkrát seděl v tom mercedesu.)