Koberec jako mech; lesknou se v něm střepy. Nesmírně rozlehlý, prázdný prostor. Tady necinkaly drobné, nešustily bankovky a nepípaly platební karty už hezky dlouho. Zákazníci odešli, srdce nákupního domu s nábytkem dotlouklo a dnes tu vládne ticho jako v kajutách potopeného Titaniku.
Moje první a na dlouho poslední scifi povídka byla Hra o Homunkula. Děj: Muž a žena zůstali jako jediní pasažéři uvěznění na luxusní vesmírné lodi. (Později podle toho vznikl scénář pro známý film.). V tomto opuštěném obchoďáku jsem si bůhvíproč na svého Homunkula vzpomněla. A taky na všechny postapokalyptické scifárny, které jsem četla. Postapo Market. Nechci se vzbudit do dne, kdy stejně vybydlený bude celý svět.
Velká trojpodlažní hala se nachází na 18 tisíci metrech čtverečných. Původně patřila známému německému nábytkářskému řetězci. (Není to tedy Ikea.) Tento řetězec však koncem devadesátých let, rok po dokončení stavby obchodní haly, zkrachoval. Objekt připadl konkurenčnímu nábytkářskému řetězci, ten však na počátku roku 2000 také krachl.
Od té doby je tato velká prodejna nábytku prázdná a jakékoli pokusy o využití selhaly.