Známá secesní nádražní budova. Pokukuji po ní již dlouho, a když se konečně naskytla příležitost podívat se dovnitř, neváhám.
Už při pohledu z rušné ulice vidím v okně pravé věže postavu staršího pána. Co vidí pán? Mou oranžovou kebuli, černé oblečení, batoh a stativ, a ještě dalšího tejpka v mikině, taky s batohem. Aj, zase zvědavci! Pomyslí si a raději si vypaří. Kam, to netuším. U sebe v „pokojíku“ není. Tam se skrývá jen dětská samolepka a krásný výhled z okna, z toho samého, z kterého na nás koukal. Snažíme se projít celou budovu včetně nevábného sklepa, ale cestou nepotkáváme živou duši. Buď zmizel tajným tunelem, nebo se schoval opravdu důkladně.
Železniční stanice stojí mezi dvěma velkými nádražími. Vlak tu jel poprvé v roce 1872 a jezdí tu dodnes. Stanice však už svému účelu neslouží. V roce 1960 se z ní stala výhybna.
Uvnitř dvoupatrové budovy bývala kancelář výpravčího, technologická zařízení a byty. Její další vývoj je v posledních letech právně i administrativně složitý a nešťastný (byl-li tu skutečný zájem s objektem něco dělat, nevyšel). V jednu chvíli se sem údajně měli stěhovat squatteři se zavřené vily Milada, ale nakonec k tomu nedošlo. Současným vlastníkem je firma z městečka Veneta v Oregonu. Městská část se dlouhodobě snaží nádraží získat do svého majetku. Chtěla by zde vytvořit výstavní prostory pro Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Záměr je to moc pěkný, ale bez pomoci Magistrátu nejsou peníze ani na odkup (vlastník požaduje 177 milionů, odhadní cena je ale 67 milionů). Protože však firma nechává budovu chátrat, uvažuje se o vyvlastnění.
Dnes je objekt již opět zabezpečen.