Dneska se nedaří. Máme spoustu lokací, ale ani jedna nevychází. Zámeček zabedněný, restaurace vyklizená a před penzionem snů v autě zaparkovaném kousek od vstupu místní důchodci. Sedí tam, koukají do blba a neomrzí je to ani po půl hodině. Co tam dělají, ví jen Bůh a všichni svatí.
Na porcelánku máme něco přes dvě hodiny. Je chladné prosincové počasí, toto je poslední lokace roku 2022 a světlo rychle mizí.
První hodinu strávíme hledáním vstupů, prohledáváním budov, a především pátráním po laboratoři, kvůli které jsem sem jela. Porcelánka je velká, ale až na pár zapomenutých strojů působí vyklizená. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem odsud nějaké pořádné album, kde by toho bylo o moc víc, neviděla. Vypadá to, že dneska fotoaparát z batohu nevytáhnu.
Je možné, že laboratoř už tu není?
Když už začínáme být trošku otrávení, nenápadné dveře do patra nás zavedou do dalších částí: skladu forem. Tato část je zcela netknutá. Máme před sebou rozhodně jednu z těch hezčích porcelánek, jaké jsme viděli. Kouzlo tomu dodává další věc: Nastává zlatá hodinka, tedy doba kolem úsvitu a západu slunce (v našem případě), kdy vznikají dlouhé stíny, jež dodávají věcem prostor. A přestože v prosinci je snad úplně nejmíň světla z celého roku, zrovna teď slunce svítí jako divé.
Za těchto ideálních světelných podmínek vypadá sklad forem téměř magicky. Máme nevýslovné štěstí! Fotíme rychle, krásné světlo brzo zmizí, zato s nadšením.
Nakonec se nám podaří najít i tu laboratoř. Spustíme přitom čidlo, ale je to jen světelný censor, takže asi dobrý.
Poslední chemikálie fotím v šeru a porcelánku opouštíme za tmy. I tak však mohu poslední infiltraci roku 2022 označit za úspěšnou.