Mnoho zámků je plných starožitného nábytku a přístupných veřejnosti pouze v úředních hodinách. A mnoho zámků chátrá a den otevřených dveří tam je nonstop. Některé z těchto chátrajících zámků byly vyplundrovány, jiné byly přestavěny na hotely, učiliště nebo domovy pro seniory.

Toto místo je třetím případem.

Stařečkové a stařenky zde trávili své poslední dny. Měli tu k dispozici kapli a velký zámecký park. Pro někoho mobilního to mohl být příjemný domov. Od dob, co jsme to museli řešit v rodině mi však v podobných místech běhá po zádech mráz. Zatímco industriální haly mě doslova nabíjejí energií, tady to cítím spíš naopak.

Přestože interiéry zámku jsou opravdu krásné a my tu trávíme poměrně dost času, daří se mi udělat jen pár fotek a ještě s obtížemi.

Když fotím v zámecké kapli, stane se mi taková věc.

Prostorná okna vedou přímo do parku, který je veřejně přístupný a lidé z okolí tam chodí venčit psy. Už to samo o sobě stačí, abych se cítila nesvá. Nesnáším, když jsem během focení vidět ,,jako na talíři“. A do toho mi nejde udělat pořádnou kompozici. Když jsem s tím, co mi ukazuje displej foťáku, konečně spokojená, objeví se v kapli kamarád.

No potěš koště, zřejmě mě bude chtít ve focení vystřídat. Jenže já nemám hotovo!

Dělám, že se soustředím jen na focení, jenže on zuřivě gestikuluje s šeptá, ať zmizím.

,,Proboha, proč?“ špitnu.

,,K zámku se blíží lidi!“

Hmmm. To ale znamená přerušit focení ze stativu v půlce. Tak to teda ne!

Zatvrzele čekám, až u snímku klapne poslední závěrka (fotím na tři expozice). To stihnu. Park je dlouhý a lidi jistě daleko. Beztak nějaké babky. Než se sem přiloudaj…

Opatrně mrknu k oknu a zírám přímo do obličeje mladého páru. Jsou těsně za sklem, oba v helmách. A vedle nich stojí kola.

Eé…, zrada!

Hrdě se napřímím, podívám se přímo do tváře mladého cyklisty mrknu i na slečnu a usměju se.

Nechápavě na mě zírají.

Vesele jim zamávám a bezstarostně pokračuji ve focení. V tu chvíli na mě mávají taky. Usmívají se a něco si povídají. Přes sklo je neslyším, ale nebezpečí je zažehnáno.

Tvářím se maximálně profesně.

,,Měla ses schovat, ne jim mávat!“ chytá se kamarád za hlavu.

Krčím rameny. Zbytek focení proběhne v klidu.