O tomhle místě jsem toho slyšela hodně. Zanedbaná, pro mě však přitažlivá budova stojí hned vedle stanoviště ochranky. To samo o sobě stačí, aby tam nelezl každý. Přiznávám, že i já sem cestu dlouho odkládala, přestože vstup sem býval snadný až hanba: okno přímo z ulice. Stačilo vystihnout moment, kdy nikdo nejde, a hop!
Chodila jsem okolo něj skoro dva roky, a vždy jsem ho okatě ignorovala. Jenže pak mi tamtamy donesly, že se do budovy ,,zase dá vlézt”. Jak zase, pomyslela jsem si. Vždyť to šlo pořád. Když ale česká urbexová scéna věří, že se někam nedá, nechejme ji při tom!
Jenže tady už to bylo neudržitelné. Začaly se objevovat fotky. Nejdřív opatrně po jedné, pak celá alba. To už mi bylo jasné, že jestli se sem chci někdy podívat, dál bych to odkládat neměla.
Vyrazili jsme s Vaškem z URBEX Praha za jednoho horkého letního dne. Můj starý známý vstup ale už byl pečlivě zadělaný.
Nezbylo nám, než najít si skulinku v plotě a zkoušet štěstí přímo z areálu.
V pravé poledne (nejlepší čas na infilraci!) tam nebyla ani noha. Všichni na obídku.
Administrativní budova zvenku působila přísně. Nenápadně jsme vklouzli dovnitř myší dírou číslo dva.
Nu… a zjistili jsme, že už tu vlastně skoro nic není. Pár plesnivějících kanclů. Staré počítače. Strašně moc prázdných místností. Nepořádek. K uzoufání rozkramařená fotokomora. Krásné schodiště, na kterém se každý fotí, a výhled z okna na roštím zarůstající střechu.
Strach jsme tu žádný neměli, naopak, s chutí jsme tu spořádali řízek s chlebem. Venku zrovna začalo foukat a rozbité skleněné tabulky v pootevřených oknech vydávaly hlasité skřípavé zvuky. Naše kroky a žvýkání se v nich ztratilo.
Na chodbách tu kromě střepů leží i slepé náboje.