Francouzský zámeček nebo továrna na sny? Projíždíme místem plným domů z minulého století. Vily, kde dříve cinkaly skleničky na stopkách a tančilo se hříšné tango. Dnes jsou tiché jako hrob. Některé mají zabedněná okna, z jiných na mne dýchá historie. Jestli je obydlený každý pátý barák, tak to přeháním. Našli jsme urbexový ráj. Někdy se sem musíme vrátit, teď ale naše cesta vede k tajemné stavbě.
Podle všeho je to továrna. Úplně vidím auto s šoférem, které přiváží pana továrníka. Z vozu vystupuje postarší, prošedivělý muž s doutníkem. Mohl by se jmenovat Heinrich, anebo taky Abrahám. Jméno je docela podstatné pro další osud továrny. Abrahámovi by ji zabavili už ve třicátých letech minulého století a musel by prchat před nacismem, Heinrich by si ji podržel o pár let dýl – do nástupu komunismu. Pak by nejspíš šel pracovat do dolů.
Neznám historii místa, a tak mohu jen spekulovat. Je to náhodný objev. Vůbec nevím, co čekat, a když v rozpadající se, mechové hale spatřím starožitný nábytek, nevěřím svým očím. Továrna naposled sloužila jako sklad starého nábytku. Většina sortimentu z tohoto starožitnictví však už je jinde. Zbylo jen pár kousků, které nestálo za to nikomu zachraňovat. Ty nyní podléhají přirozenému rozkladu a poskytují malebná zátiší pro zkušené oko fotografa.
A co ty tajuplné vily ve městě, kde skoro nikdo nebydlí? I na ně přijde řada, nechte se překvapit!