Někdy stačí jen vzít za kliku, projít chrámovou lodí a nebát se sestoupit do tmy. Když to udělám, ocitnu se v jiném světě. Ve světě, kde nikdo nikam nespěchá, netroubí tu auta a zvuky ulice se zdají vzdálené jako sen.
Stojím tu v tichu a tmě. Dívám se na rakve těch, kteří žili přede mnou a uvědomuji si vlastní pomíjivost. Ve světle svítilny vidím, že vše je bílé, šedé, nebo hnědé. Důstojné, pietní. I můj hlas jako by tu ztrácel svoji barvu.
Těžké cínové sarkofágy zdobí symboly smrti. Lebka. Krucifix. Překřížené kosti.
Hrobka se skládá ze dvou pohřebních komor. V zadní části leží další rakve. Některé mají dětskou velikost. Myslím, že v nich je pohřbena pouze část těl. Možná vnitřnosti.
Pouštím se do fotodokumentace. Kromě uklidňujícího cvakání závěrky na fotoaparátu slyším ještě další zvuky.
Kroky ozývající se nade mnou. Jako by v odsvěceném kostele někdo chodil. Což se dít může. Do toho zaslechnu ale ještě něco. Tichý, znepokojivý šepot. Někdo říká mé jméno.
Otáčím se za tím voláním, ale nikoho nevidím. Kamarádi jsou v jiné části a zrovna teď mě nikdo z nich nevolal. Že by ozvěna nesla jejich hlasy?
Jenže šepot se stále opakuje. Je to velmi tiché a velmi naléhavé. Už nedokážu říct, zda je to skutečné, nebo to zní jenom v mé hlavě. Jisté je jedno: S hrobkou je něco špatně.
Je tu celkem 18 rakví. Některé jsou bezejmenné, jiné popisují kovové destičky. V sarkofázích tu odpočívají představení kláštera, který sousedí s kostelem nahoře, a také členové dvou šlechtických rodů.
Musím se přiznat, že opuštěnou hrobku jsem ještě nefotila. Kroky se tu podivně rozléhají a ozvěna zní našimi hlasy.
S kamarády si vyměňujeme mezi sebou jen málo slov. Víme, že nad námi se kdykoli může někdo objevit, a my ho na sebe nechceme upozornit. Pořád se mi zdá, že slyším ze stěn někoho promlouvat.
Říká mé jméno. Je špatně, že tu jsme?
Nemám ten pocit. Ale něco je v nepořádku. Ráda bych mrtvým zapálila svíčku, ale nemám čím.
Tahle hrobka je opravdu specifická. Nejsou tu jenom rakve. V jednom z rohů je do podlahy zapuštěná skleněná deska, a když tam posvítím baterkou, hluboko dole vidím jámu plnou kostí.
Nedokážu poznat, kolika lidem patřily. Je jich strašně moc. Působí staře, zažloutle. Natahují se jedna přes druhou. Sápou se ven z černé hlíny. Jako by chtěly zpátky na svět. Lebky nikde nevidím.
Je možné, že se tu dřív pohřbívalo do země a kosti byly odkryty při rekonstrukci kostela v sedmdesátých letech? Existuje novinový článek, kde se píše, že pod kostelem má být pohřbený Habsburk – vzdálený příbuzný Marie Terezie. Mladý olomoucký biskup, který v patnácti letech zemřel. Opat kláštera nějakému novináři napovídal, že císařovna Marie Terezie, kdykoli toto město navštívila, šla také sem do krypty.
Mladý habsburský arcivévoda tu skutečně zemřel, ale jeho tělo bylo lodí převezeno do Vídně a odpočívá v mnohem známější kapucínské kryptě spolu s ostatními členy habsburského rodu.
Tato malá kapucínská krypta byla dlouhá léta zapečetěná žulovými kvádry. Dovnitř se dalo dostat pouze tajnou chodbou, která ústila v blízkosti kostela. Dveře chodby můžete vidět vzadu za rakvemi. Za nás byla tato chodba zavřená. Do krypty jsme přišli tunelem přímo z kostela. Během rekonstrukce v sedmdesátých letech byly totiž žulové desky odstraněny.
V černé hlíně rozhodně žádný Habsburk neleží.
To ale není vše. Jedna z rakví je otevřená. I tady se nachází velké množství kostí. Někdo z té zatuchlé skrumáže vylovil dvě čelisti a vystavil je proti sobě na okraji rakve.
Při představě, že by to někdo udělal s mojí čelistí mi vstávají všechny chlupy.
Tohle se mi opravdu nelíbí a čelisti opatrně vracím zpět do rakve. Schovávám latexovou rukavičku a doufám, že ti, kterým patřily, našli svůj klid.