„Bába se upekla v peci, Jeníček s Mařenkou po všem tom perníku zakousli roastbeaf a šťastně našli cestu zpátky domů. Perníková chaloupka osiřela. Stal se z ní urbex. Až půjdeš lesem, pozorně se dívej, Markétko. Možná ji najdeš.“
Má dcera vážně kývá hlavou. „A bude tam čokoláda? A kinder vajíčka? A brumíci, mami?“
„Jasně, kočičko.“
„Tak až půjdu lesem, budu se dívat.“
Ale nakonec jsem chaloupku našla já. Obklopenou stromy. Stěny a střechu měla z perníku a všechno pokrývala cukrová vata.
Do konce i kuchyň, kde ježibaba chtěla milého Jeníčka vstrčit na lopatě do pece, tam byla. Slavnou lopatu už stihl někdo odnést, ale krví zbarvenou naběračku, kterou hexa míchala hrnce, na jedné fotografii najdete a dětské postýlky jakbysmet.
Jinými slovy hory, lesy a malované dřevo. Vítejte ve starém penzionu!
Jaro 2020. Vstup dveřmi. Vcházím do zasněžené kuchyně, okna jsou vysklená. V hlavní hale se zvedají parkety. Chodba nese známky vandalismu, řádil tu sprejer, pokoje ale zůstávají překvapivě zachovalé. Nemohu věřit, že je to opuštěné třicet let.
Tohle je vážně perníková chaloupka!
Podzim 2020. Potřebuju něco dofotit „rybičkou“. Stavíme na nedalekém parkovišti a jdeme k lokaci. Ale co to? Vstupní dveře jsou zamčené. Lezu oknem, ostatním se nechce. Zůstávají venku. Některé pokoje jsou zamčené. Stav víceméně stejný. Fotím, co potřebuji, a mám divný pocit. A není to proto, že na mě zbytek party čeká. Jako by sem každou chvíli měl přijít majitel. Přece jen, změny tu jsou.
Opatrně lezu ven; později vyjde najevo, že penzion skutečně nedávno změnil vlastníka. Nový majitel má o něj zájem, v plánu je rekonstrukce. Za tu zprávu jsem moc ráda. Tohle místo si to zaslouží. Něco mi říká, že při mé třetí návštěvě by to tu mohlo být funkční!
Dnes má objekt nového majitele, probíhala tam rekonstrukce, jak to dopadlo, netuším.