Slyším je. Staré fabriky. Jak jim dochází dech a zmítají se v táhle agonii. Kdysi slavné kolosy. Dnes sténají v čelistech demoličních strojů, nebo živoří za strašlivou cenu toho že, že de facto požírají sami sebe. Už je jiná doba. Odlišný způsob výroby. Velké tovární haly z minulého století jsou dobré jen jako sklady pro zelené bedničky se zbožím vyrobeným jinde, nebo legální hřiště pro hráče air softu, jako tato. Jednoho dne všechny do jedné budou existovat jen v paměti bývalých zaměstnanců a na dobových fotografiích. A já se toho nejspíš dožiju, což je stejně fascinující, jako děsivé.
Já nejsem pamětník. Nikdy jsem nepracovala ve fabrice. Pouze dokumentuji. Často natajno…
Zde vidíte halu s kalírenskou pecí. Dosahovalo se v ní větší tvrdosti oceli a odolnosti proti opotřebení. Kalírna je bohužel dlouhodobě nevyužívána a stav se den ode dne horší. Já tam fotila za různých světelných podmínek a vybrala jsem pro vás ty nejhezčí fotografie. Stroje, které se odmlčely před lety, a jsou postupně rozebírány zloději kovů. Velín Pata a Mata. Dnes už bohužel vypadá úplně jinak. Kapradiny na kolejích, kde už nic nejezdí.
Při mé poslední návštěvě bylo v areálu velmi živo. Všude se rachotilo, bouralo se a přestavovalo. Byla radost dívat se, jak v čerstvě nabílené hale pokládají novou podlahu. Nebo otevřenými dveřmi nahlédnout do funkčních hal a pozorovat, jak se tam pilně pracuje. Ale jen na krátkou chvilku. Ještě by mě někdo taky zaměstnal! V zaprášených montérkách, s cigárem v puse a hlavou schovanou v čapce vypadám jako někdo, kdo právě vyšel z provozu. A jistou ,,urbex legend“ o tom, jak někdo šel fotit industriál v převleku dělníka a pak musel odpracovat zbytek směny, dobře znám.