Zubní, kožní, gynekolog… Samí potřební odborníci. Troufnu si říct, že už to bude dvacet let, co odsud odešli. Středisko chátrá, ale protože stojí na velmi rušném místě, uvnitř ještě nějaké to vybavenní zbylo.
,,Opuštěná“ gynekologická koza už není, na tu byste museli jet o dost dál. Já ji kdesi našla, ale to je jiný příběh… Tady je něco jinšího. Opuštěné zubařské křeslo. Něco takového potkávám v Čechách prvně. Byl to můj sen. Najít opuštěné zubní oddělení. A teď se splnil. Ale tady nejsou jen pacientská lehátka a křesla v čekárně. V chaotickém mišmaši na zemi nacházím spoustu drobností. Léky. Žádanky na odborná vyšetření. Formuláře neschopenek. Recepty. Oznámení o přenosné nemoci (dnes stále aktuální). Zbytky lékařských přístrojů.
Něco si fotím, ale většionu doby strávím skrýváním. Na ulici je opravdu velmi živo, v oknech úplně chbí záclony, a já nechci zbytečně poutat pozornost.
Baví mě nacházet takováto místa a ráda se sem pak vracím. A proto se zveřejněním fotek nijak nespěchám.
Uplyne rok a mě to sem znovu volá.
Vím, že budova stále stojí, ale co vybavení uvnitř? Něco zmizelo, tak už to chodí. Je tu větší nepořádek. Ale zas tak velký rozdíl to není.
Pžemýšlím, zda si to mám přefotit. Když tu se za mnou ozvou kroky.
Otáčím se a proti mně stojí další lidi. Rozhodně nevypadají, že by sem šli fotit.
Spolknu rozmrzelý výraz (v opuštěných místech chci být sama!), ,,zlodějské“ rukavice proti špíně v mžiku strčím do kapsy, ignoruji strach, nasadím odzbrojující úsměv a pozdravím:
,,Dobrý den, pánové, co tady děláte?“
,,My jsme se sem přišli podívat. Vypadá to tu příšerně.“
,,Mno… to jo…“
,,A co tady děláte vy?“
,,My tady fotíme.“ (Pravda.) ,,Z uměleckých důvodů.“ (Taky pravda.) ,,Pro filmaře, víte?“ (To už taková pravda není.)
Odkazuji se na personální oddělení, které nás najalo a zamlouvám to fakty, které o místě vím. Celkově hodně mluvím a neposkytuji čas k přemýšlení. Baron Prášil by se za mě nestyděl.
Mezitím přicházejí i mí kamarádi a nově příchozí nás zdraví „Čest“ s takovým upřímným akcentem, jako za strarých časů.
Nechci tady nic schvalovat, nebo popírat, ale na chvíli si připadám jako ve skutečné časové kapse.
Pán se zatím rozpovídá. Jeho pracovní místo bývalo v místnosti, kde zrovna stojíme. Támhle za stolem seděla paní doktorka a on jako saniták seděl o kus dál (na mé fotografie je stůl a za ním skřínky s léky a pacientské lehátko).
Pamatuje si jména doktorů. Říká mi, co bylo v dalších částech. A je mu smutno z toho, jak to tu dneska vypadá. Šel se sem se zvědavosti s kolegy podívat.
Říkám, co vím: takhle to tu vypadá už dlouho. Taky je mi z toho smutno. A když pán s kolegy odchází, rozhodnu se s tím něco udělat. Dát tohle opuštěné místo aspoň trochu do pořádku. Autentičnost je jedna věc, ale opravdu potřebujeme otrocky zachovat každou petku v koutě a věrně zdokumentovat stopy vandalismu a bordel po zlodějích?
Podle mě ne. Pro zajímavost přikládám i starší fotografie.
(Komu se líbí papírky na podlaze, najde je ve skříních. Přiznávám, že měly své kouzlo, ale bylo na nich příliš osobních údajů o pacientech. Ve tmě takovému materiálu bude lépe.)