Náš modrý ďábel, poznamená si Eva propiskou na pohlednici. A v této věži straší. Hodiny na věži jdou špatně. A tady v bazénu, to jsem já, brácha a Lenka.

Píše se rok 1950. Eva prožívá spokojené dětství v tehdejším Československu.

Dnes už je to jen dávno ztracený sen. Paní Eva před pár měsíci oslavila své osmdesáté druhé narozeniny a já moc doufám, že neví, jak její dům vypadá dnes…

Píše se rok 2022 a já přelézám plot. Za ním je můj nález z map. Barák zarostlý tak, že není vůbec vidět. Je to prvorepubliková vila? Novostavba? Zámek Šípkové Růženky?

Zahrada je zaneřáděná odpadky. Dům postavili asi ještě v první polovině dvacátého století. Venkovní schodiště mě zavede k zamčeným dveřím. U nich se šklebí rozbité, dřevěnou deskou zadělané okno. Přitisknu se ke zdi, stoupnu si na špičky a zavětřím.

Vzduch linoucí se z okna je zatuchlý. Visí v něm staroba, plíseň… Urbex jako víno

Čekám ledacos od vyklizeného domu přes čurbex po bezdomovcích. Když však stoupám po točitém schodišti a procházím jednotlivými patry, nevycházím z údivu.

Dům je vybavený nábytkem, jsou tu i předměty osobní potřeby. Problém je, že je jich příliš mnoho. A nejsou tam, kde mají být. Pokrývají každý centimetr podlahy a přelévají se i do schodů. Z patra do patra, vzhůru napříč chaosem, vede úzká stezka.

V pokojích cestičky nejsou. Každý krok nese oběti. Praskající sklo z dnes už zaniklých českých skláren, sténající porcelán – cibuláky z Dubí, čajová souprava z Nové Role. Drahé věci ze 70. a 80. let.

Nouzí tu netrpěli… Možná proto je sousedé nenáviděli.

Nenávist okolí je do očí bijící. Na věcech, které původně ležely v poličkách, stojí nábytek. Vše je buď přesunuté, převrácené nebo zničené. Řádil tu velmi záštiplný poltergeist. Převrátil skříně, rozřezal matrace. Plyšové opici stvořil na tváři úsměv Jokera a vyházel z ní vatu.

Dům patřil komunistické honoraci.

Eva dospěla, vstoupila do komunistické strany a stala se z ní soudružka učitelka, později také ředitelka školky. Vypracovala se až na okresní inspektorku a psala kádrové posudky. Její manžel byl dělník. Nakupovali za bony v Tuzexu. Jedli z drahého porcelánu a ona nosila kolem krku liščí límec.

Ale před nimi tu žil další člověk. Malíř, jehož celoživotní dílo – snad jako jediná věc v tomto domě – zůstalo ušetřeno řádění běsů.

Historie domů je mnohovrstvá…

Vrstvu skla a porcelánu prokládá vrstva starého šatstva a vytahaných šuplíků. A na tom trůní převrácené skříně a rozházená křesla. Poslední patro v této interiérové džungli tvoří obrazy. Jsou obrovské a jsou všude. Na zdech. Na zemi. Na nábytku. I na chodbě. Převažují rustikální, idylické motivy. Vázičky s růžemi, šeříkem a vistárií. Jarní či podzimní krajinky. Na signaturách se střídají různá jména.

Nejčastěji se objevuje pan F., Evin otec a rodák z Prahy. Na svět přišel na sklonku 19. století, a když mu bylo 23 let, přestěhoval se sem. Když se narodila Eva, to už mu bylo 40 let. Byl malíř samouk a živil se jako velkoobchodník s uhlím. Mnoho obrazů vzniklo ve 30., ale i v 60. letech.

V domě však čekají ještě dvě překvapení.

Střešní ateliér pana F. a největší plátno. Jeho nejkrásnější dílo. Připomíná mi prvorepublikové obálky mých oblíbených okultních autorů Lešehrada, Šimánka nebo Cámary.

Obraz je opřený o zeď. Papír a dřevo neunesou takový smutek… Otec s dcerkou truchlí u maminčina hrobu. Zesnulá se jim zjevuje jako duch. Na náhrobku je napsané jméno Josef Hašek a pod ním ještě ,,in Václav ďábel“.

Plátno je obrovské. Absolutně nechápu, jak ho sem dostali. Namalováno bylo v roce 1933.

Je nepoškozené a originální. A sálá nepředstavitelným smutkem.

Ale to není všechno. Další překvapení čeká v garáži. A není to auto pohřbené pod zříceným stropem. Je to oprátka. Pohupující se v půlce garáže. Zatahám za ni, dobře se utahuje…

Není to atrapa. Tohle jsem v opuštěném domě ještě neviděla a proč tu je, mi zůstává záhadou.