Víte, že Spustit motor trvá týdny až měsíce? A že každá turbína má jméno? Většinou ženské, zvolené člověkem, který ji uvádí do chodu.

V téhle malé elektrárně a bývalém muzeu stojí rovné tři princezny. Jejich jména se mi zatím nepodařilo zjistit. Jména kovových šlechtičen, to nejsou běžně dostupné informace, chápete? Už jen proniknout k nim nebylo vůbec snadné.

V pravé poledne, za intenzivního deště, parkujeme v rozumné vzdálenosti od areálu a opatrně se vydáváme na průzkum.

Cesta vede funkční vrátnicí, ale nikdo nás nezastaví. Dál pokračujeme za sílícího deště podél vody. Nevíme, kde nechal tesař díru. Z jedné cizí fotky víme, že to bude vysoko a bude tam úzko pro tělo. Když se nám podaří ďurku najít, zjišťujeme, že je opravdu vysoko a sakra úzká. Je tam upilovaná kovová mříž a ostré tvrzené sklo. Připomíná mi to francouzskou gilotinu, pod kterou se budu muset protáhnout. Jenomže za skleněným ostřím čekají tři krásné princezny. Možná je nevysvobodím, ne, ty už nezachrání nikdo, ale vyfotit bych si je mohla. Natěšeně se škrabu na nevelkou okenní římsu a protahuju se dovnitř. Hezky nohama napřed. Modřina sem, modřina tam. Zavírám oči. Není to žádná hitparáda, schválně jsem si vzala sportovní podprsenku, ale jde to.

Z vnitřku budovy volám na ostatní, ať mi podají batohy. Situace venku je ale vážná. Velmi intenzivně prší a poprvé se stane ta nemilá věc, že z naší čtyřčlenné party ,,Čtyř K“ dva zůstávají před budovou.

Domluvíme se, že to nafotíme rychle, aby ostatní zbytečně nemokli.

Ale kamarádi mají pod čepicí. Schovají se tak, aby na ně nepršelo, a přitom mají výhled na celý areál. Z bezpečného stanoviště nás informují, že vzduch je čistý. Nikdo nás neviděl a můžeme po libosti fotit. Přesto ale s sebou hodíme.

Turbíny jsou velké a krásné, ale nic dalšího tu není, velín je vybrakovaný do poslední kovové piliny.

Cesta zpátky je paradoxně horší než tam. Není se čeho chytit a nejde to po nohou, ale po hlavě. Vylézt jako housenka. Nebo červ. Kamarád je štíhlý a šikovný, takže jde první. Na rozdíl ode mě asi při upravování fotek nebaští sýry a nepopíjí víno.

Na krátký temný moment se vidím, jak tam zůstávám trčet a potupně si volám záchranu. Ale jak se říká, kde je vůle, je i cesta, a když to šlo tam, jde to i ven.

S modřinami na místech, která člověk běžně neukazuje (a nejsou to prsa), se nakonec protáhnu i já a můžeme vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství.