Víte, že Spustit motor trvá týdny až měsíce? A že každá turbína má jméno? Většinou ženské, vybrané člověkem, který ji uvádí do chodu.
V téhle malé elektrárně a bývalém muzeu stojí rovné tři princezny. Jejich jména se mi zatím nepodařilo zjistit. Jména kovových šlechtičen, to nejsou běžně dostupné informace, víme? Už jen proniknout k nim nebylo vůbec snadné.
V pravé poledne, za intenzivního deště, parkujeme v rozumné vzdálenosti od areálu a opatrně se vydáváme na průzkum.
Cesta vede funkční vrátnicí, ale nikdo nás nezastaví. Dál pokračujeme za sílícího deště podél potoka. Nevíme, kde nechal tesař díru. Z jedné cizí fotky víme, že to bude vysoko a bude tam velmi úzký otvor. Když se nám podaří ďurku najít, zjišťujeme, že je opravdu vysoko a velmi úzká. Je tam upilovaná kovová mříž a ostré tvrzené sklo. Připomíná mi to francouzskou gilotinu, pod kterou se budu muset protáhnout. Jenomže za ostřím s tvrzeného skla čekají tři krásné princezny. Možná je nevysvobodím, ne, ty už nezachrání nikdo, ale vyfotit bych si je mohla. Natěšeně se škrabu na nevelkou okenní římsu a protahuju se dovnitř. Hezky nohama napřed. Modřina sem, modřina tam. Zavírám oči. Není to žádná hitparáda, schválně jsem si vzala sportovní podprsenku, ale jde to.
Z vnitřku budovy volám na ostatní, ať mi podají batohy. Situace venku je ale vážná. Velmi intenzivně prší a poprvé se stane ta nemilá věc, že z naší party dva zůstávají před budovou.
Domluvíme se, že to nafotíme rychle, aby ostatní zbytečně nemokli.
Kamarádi se schovají, aby na ně nepršelo, a přitom aby měli výhled na celý areál. Ze svého stanoviště nás informují, že vzduch je čistý. Nikdo nás neviděl a můžeme po libosti fotit. Přesto ale s sebou hodíme.
Turbíny jsou velké a krásné, ale nic dalšího tu není. Velín je vybrakovaný do poslední kovové piliny.
Cesta zpátky je horší než tam. Není čeho se chytit a nejde to po nohou, ale po hlavě. Vylézt jako housenka. Nebo červ. Kamarád je štíhlý a šikovný, takže jde první. Na rozdíl ode mě asi při upravování fotek nebaští sýry a nepopíjí víno.
Na krátký temný moment se vidím, jak tam zůstávám trčet a potupně si volám záchranu. Ale jak se říká, kde je vůle, je i cesta, a když to šlo tam, jde to i ven.
S modřinami na místech, která člověk běžně neukazuje (a nejsou to prsa), se nakonec protáhnu i já a můžeme vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství.