Vůbec první opuštěný domek, který jsem fotila. Zanechal ve mně hluboký dojem.
Na krajinu jedné malé vísky se snášel soumrak, ale nás čekala poslední zastávka, zakončení celodenního fotovýletu, během něhož došlo k jednomu spuštění alarmu a dvěma krvavým zraněním, ale přesto jsme ho hodnotili jako úspěšný. Venkovský dům. Předtím jsem nic takového nedokumentovala. Drze jsem prolézala fabriky, otvírala nezamčené dveře a otevřenými okny vklouzávala do vybydlených zámků. Na místě, kde se ještě před pár lety žilo, jsem se ale cítila nepatřičně. A přitom to byl takový malebný domek. Skoro jako z říše pohádek. Židle vypadala jako zebra. Obrovská bedna skrývala řadu starých knih. Nad ní visel svatý obrázek. Rodička s děťátkem. Na stole v kuchyni nějaký vtipálek vytvořil zátiší s toaletním papírem, které jsem ale nefotila, a rudý závěs v okně dřevěně mansardy plnil okolí mystickým rudým světlem. Stěny zdobily obrazy, přání otci k narozeninám a padesát let staré dětské kresby. Kdepak jsi, tatínku? A kde jsi ty, dítě, nyní již dospělý, stárnoucí člověk?
Kůlna se stala nalezištěm pokladů. Skrývala sáně, na nichž by mohl jezdit Santa Klaus (jednou tam v čepičce dokonce i seděl) a pavučinami opředené harmonium. Kamarád dokázal rozeznít a mě moc mrzí, že z toho není video. Škoda, že venku už nastala tma. Čas toto tajemné místo opustit.
Dům zůstával opuštěný dlouhá léta a jeho interiér dýchal tajemnem. Chtěla jsem se tam vrátit. Leč krajem, kde dávají lišky dobrou noc, vedla další cesta teprve nedávno.
Co jsem po třech letech viděla?
Dům je stále přístupný a tichý. Je jedno, jestli jste tu v zimě, nebo v létě. Panuje tu stále stejné přízračné přítmí. Jedna část už je ale v rekonstrukci. Jak krásné překvapení! Hledím z okna půdní mansardy a přeji domu štěstí.