Tenhle příběh bude o jednom neúspěšném urbexu, který mohl skončit dost špatně. Ale nakonec jsme se vrátili, pár fotek si vám troufnu ukázat, a aspoň jsme se poučili z chyb
Takže…
Výlet začal celkem standardně, měli jsme několik lokací a počítali jsme, že něco vyjde, a něco ne. První místo nebylo přístupné, druhé místo ano, ale byl tam takový pohyb osob, že infiltrace by byla možná jen s pláštěm neviditelnosti. Třetí místo se povedlo jen částečně, a security šmejdící po areálu nás minula jen o vlásek.
Po těch zkušenostech jsme rozhodnutí nic neponechávat náhodě a jet rovnou na jedno vzdálenější pěkné místo se snadným vstupem (haha!).
Náš cíl se nachází uprostřed města. Přímo před budovou je parkoviště, ve stínu stromů už pár aut stojí. Naproti je další veřejné parkoviště, ale na slunci, tak tam neparkuje nikdo.
Chceme splynout s davem, necháváme auto ve stínu a obcházíme první z budov. Z jedné strany ji zarůstají keře, z druhé je funkční autoservis.
Vidím několik otevřených oken, ale v prvním patře, ve výšce skoro čtyř metrů.
Projdeme bránou kolem vrátnice, kde nikdo nesedí, jen za oknem jsou vidět používané věci, a chceme objekt obejít. To se ale nepovede, jsou tu auta a lidé, a o kus dál se na lehátku rozvaluje Turek.
Vracíme se zpátky, zkoumáme i další domy, ale hlavní laboratoř se skleněnými káděmi, v nichž krystalizuji minerály připomínající lidské mozky, stále nenacházíme.
Znovu se vracíme k první budově. Okna v přízemí mají mříž, jedno je dokonce zadělané prknem (bývalý vstup?). Z patra se však line charakteristický pach chemikálií.
Popotáhnu chřípím; jedno je jisté: Já se tam dostanu!
Zatvrzele přecházím pod okny, jsou vysoko, není se čeho chytit. Až u jednoho zpozoruji šikovně stojící strom.
O pár vteřin později kývám na ostatní z vnitřku budovy, ať mi podají batohy a stativy. Našla jsem cestu.
Procházíme budovou, je téměř vyklizená. Až v posledním patře nacházíme decay laborky. Ale prázdné. To je v pořádku, utěšuji ostatní, pěkná je ta poslední s minerály.
Tak ne.
Někdo (z toho autoservisu?) odmontoval kovovou konstrukci přístrojů a rozbil monumentální skleněné válce. Zem pokrývá tlustá vrstva střepů a červeného prachu.
Žádná další místnost tu není.
Ostatním se ani nechce fotit. Já ale zachmuřeně rozkládám stativ. V tu chvíli zahřmí, prosluněná obloha se zatáhne, spustí se déšť a buřina. Super. Takže návdavkem bude ještě mizerné světlo.
Ale k něčemu je to dobré. Turek i lehátko jsou pryč a ven můžeme pohodlně okýnkem v přízemí. Slunil se přímo před ním…
Venku nás čeká další překvapení. Vylezli jsme z druhé strany a brána autoservisu je zavřená. Se skřípěním zubů v dešti přelézáme kluzký dvoumetrový plot. Když se daří, tak se daří…
Skoro u auta si všimneme, že na parkovišti přibylo vozidlo. Bez SPZ, parkuje tak šikovně, že brání ostatním včetně nás ve výjezdu. To je ale náhodička.
Auto bez SPZ – stoprocentně těch Turků – je zabrzděné a nejde odtlačit. Při vší úctě, svině!
Jediná cesta vede po obrubníku přes pruh půlmetru vysoké trávy a keřů.
Za vytrvalého deště vytrháváme trávu, klučíme keře, nosíme kameny a tvoříme nájezd.
Asi na třetí pokus se to povede. Auto je na chodníku. Zbytek posádky naskáče dovnitř a jedeme.
Zvládli jsme to! Škoda, že tam místo trávy nebyl pěkný záhonek, a taky měl někdo to turecké auto objet korunou… Když v tom náš řidič vyhrkne: Jsme v protisměru!
Ano, když se daří, tak se daří. A poučení? Nikdy neparkujte před lokací, a to ani na veřejném parkovišti, a dívejte se, zda nemůže nikdo zablokovat výjezd.
Lidská zlomyslnost nemá mezí.