Poprvé do tohoto domu vstupuji za šera. Je teprve odpoledne, ale nevlídné počasí. Už od oběda zoufale leje. Na průzkum neprobádaných objektů ideální.
Přízemí tone v naprosté tmě a já nemám odvahu otvírat okenice. Rozsvěcím baterku a prohlížím si pokoj, který sloužil pro přespávání, vaření a snad i pro mytí a čištění zubů. V chodbě stojí malá retro lednička. Zůstalo v ní několik osamocených kompotů a dřevník, kde byl i kohoutek na vodu.
Po rozvrzaném schodišti pokračuji do patra. Je tu malý předpokojík, zařízený v mysliveckém stylu. Na stěně lebky a paroží vysoké zvěře, lovecké nože, kůže z divočáka… Dále jeden velký pokoj s krásným dřevěným krovem, postelemi a velkým stolem, a dvě komory na odkládání nepotřebných věcí, jako jsou jízdní kola, knihy a suvenýry z cest.
Tají se mi dech. Kdyby mě v nose neštípal ostrý pach kočičinců a myšiny, nevěřila bych, že jsem v opuštěném domě. Bydlí tu pouze extrémně velcí pavouci (nekecám, jeden mi málem spadl za krk; za trest jsem ho vyfotila).
Myslivecký předpokoj se koupe v šeru, takže fotím ze stativu na dlouhé časy. Vedlejší pokoj je zařízený stylově a s péčí. Jsou tu repliky slavných obrazů, fotografie herců, retro lahvičky s alkoholem. Sošky z cest. Sada kuchyňských nožů na stole a stará láhev na sodovku. Taky nějaké hračky.
O majiteli nevím nic, jen jméno.
Když se na stejné místo vracím podruhé, počasí mi přeje. Je sluníčko a pařák. Nejdřív si v nejbližší hospodě dám „jedno“ na kuráž a pak se infiltruji. Hezky v pravé poledne.
Od první návštěvy se pár věcí změnilo. Na posteli v přízemí jsou vyrovnané věci (patrně k odnesení), včetně sady nožů, která byla původně v patře (kam ale podle mě nepatřila, do kuchyně v přízemí se hodí víc, ne ale na postel). A některé lahvičky s alkoholem jsou vyndané z poličky a načaté.
Jsem z toho mrzutá. Každý opuštěný dům dřív či později přitáhne něčí pozornost. Tohle si ale místní zvědavci mohli odpustit. Vracím ty věci zpátky na své místo. Při mé třetí návštěvě už nikdo s ničím nehýbal.
A teď trošku historie, co se mi podařilo zjistit.
Chata patřívala jistému panu faráři. (To by mě z vybavení opravdu netrklo. Našla jsem tam ryze světské předměty. Nejvíc mi utkvěl smutný oduševnělý pohled černobílého čerta ze starých pohádek.) Pan farář zde nebydlel, od toho měl jinší baráček. Spíš to používal jako víkendový domek či letní byt. Rád sem jezdil, a nakonec tu i zemřel. To už je ale dávno. A mimochodem, těch domů vlastnil víc, a jeden z nich, taky opuštěný, byl ultra fotogenický. Po něm sem zřejmě ještě nějaký čas jezdil jeho syn. Byl to také on, kdo vtiskl místu jeho současný, charakteristický ráz. Jako myslivecké trofeje. Nebo suvenýry z cest do zahraničí. Či černobílé fotografie filmových postav. Však si také kdysi střihl roličku v jednom velmi známém českém filmu. Herec to ale není. Živí se jako podnikatel a když dá Bůh, brzy mu bude sto let.
Na chatu ale už nejezdí. Zakonzervoval ji. Ne před pár měsíci. Už před lety. Mohl zapomenout? Zatímco my se rodíme, stárneme a umíráme, domy vznikají, chátrají a zanikají.
A nakonec…
Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Marnost nad marnost, všechno marnost. Amen.