„Ve dveřích stojí člověk!“
„Cože? To jako tady uvnitř, kde jsme my?“
„Jo. Ale myslím, že mě neviděl.“
„Jako že přímo v hale? Nestojí venku?“
„Ne, tady. Odemkl ty velké dveře. Slyšel jsem ránu. Je k nám zády.“
„Cože? Odemkl si a postavil se zády k nám? Jsme tu teď s ním?“
„Jo. Myslím, že s někým venku mluví. Ale neviděl mě.“
Kroutím hlavou a šeptnu, že počkáme. Ticho, nic se neděje. Přemýšlím, zda vzít roha jedinou cestou, kudy jsme sem vlezli. Jenže možná, že právě tam teď dotyčný čeká. Vůbec se mi to nelíbí, jsme tu sotva hodinku a zdokumentovanou mám ani ne půlku haly.
Čas plyne. Slyšíme nějaké podezřelé zvuky. Stará fabrika, to je úplný orchestrion. A po zimě je to tu poněkud nestabilní. Těsně po našem příchodu se pár metrů ode mne zřítil kus železa.
Opatrně balím techniku, vyndávám kartu z foťáku a čekám, zda se z protější haly vynoří tmavý stín.
Nic se neděje.
„Nejspíš sem jenom nakoukl, a už je pryč,“ míní kamarád.
„Už mě to tu nebaví, jdeme se kouknout,“ šeptnu.
Plížíme se halou. Je tichá. Dveře jsou zamčené. Nikdo tam nestojí. Jen oknem proudí dovnitř polední slunce.
S pokrčením ramen fotíme dál. Později skutečně nějaké lidi v areálu potkáme, jezdí tam také auta, ale podaří se nám schovat se v další opuštěné budově.
Paradoxně jediná nepříjemnost nastane na nádraží, kde se potácí hlučný feťák. Je akorát naspeedovaný a vydržet s ním do příjezdu vlaku je horší, než čekat v industriální hale na hlídače.
…
O pár měsíců později byla poblíž haly v opuštěném nádražním domku nalezena mrtvola bezdomovce. Prošli kolem ní tisíce lidí, než jednoho zvědavce napadlo se do té smradlavé ruiny podívat.