Vítr a zima, že by psa nevyhnal. Nic z toho ale neodradí fotografa. Na programu je starý, dvacet let zavřený kinosál. Poslední film zde byl promítnutý někdy v devadesátých letech.
Vstupuji do hlediště a baterkou si svítím na dřevěné sedačky, od kterých bolíval zadek. Svého času je pokrývaly červené polštářky. Dnes ty polštářky odpočívají na zemi. Opona spadla a je zničená. V hledišti jsou poházené odpadky. Vidím krabice, zmuchlané papírky od jídla, převrácený košík.
Kino jako z hororu. Atmosféru dokresluje skřípavý zvuk a tupé rány ozývající se z míst, kde stávala kasa.
,,Haló, je tu někdo?“ volám.
Žádná opověď. Strašidelné zvuky sílí.
Dál pokračuji se stativem v ruce. Držím ho hezky před sebou.
Kukaň s kasou přede mnou je prázdná. Dneska zřejmě mají vyprodáno! A zase ten zvuk. Táhlý a skřípavý. Šíří se od dvoukřídlých venkovních dveří.
Přistoupím k nim.
Jsou zavřené. Na řetěz. Ale pohybují se. Tam a sem, sem a tam. Řetěz vydává znepokojivé rány. Do kina se dobývá další návštěvník. Vítr. Jeho neviditelné prsty buší na vrata.
Zpočátku mě to dohání k šílenství. Brzo se mi to ale začne líbit. Něco z mého exaltovaného stavu se odrazí i ve tváři. Do kina vběhne místní kluk, ale při pohledu na můj úsměv á la Joker, zase vyběhne ven.
Vracím se sem po třech letech. Někdo narovnal dřevěné sedačky v sále, což mě těší. Znepokojující zvuky ale vydává kino pořád.
Znovu ho celé procházím a při jednom nálezu mám nesmírnou radost. Kdysi jsem viděla film o potápěčích. Líbil se mi tak, že bych se na něj podívala znova, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout na název.
Dlouho marně procházím databáze a zadávám hesla ,,film“ a ,,potápění“, ale bez úspěchu. A tady, co nevidím. Plakát na tu napínavou filmovou záležitost. ,,Mrtvý potápěč nebere zlato.“ Nafotím si to spolu s dalšími relikviemi české i zahraniční kinematografie, a jsem spokojená. Mezi holubími pírky a kočičinci se dají najít všemožné plakáty. Od Coppolova Draculy přes Válkou Roseových, Jestřábí ženu (stará pohádka, kterou na rozdíl od Mrazíka vysílali jen sporadicky), Smrt krásných srnců, Konec básníků v Čechách, Trhala fialky dynamitem…
A propos, kdo poznal na jednom z černobílých portrétů Filipovského? Těch známých tváří je tam ale víc.