Není to první jaderná elektrárna, kde jsem letos byla, ale je první, kde jsem fotila ze stativu. Předcházela tomu snad nejsložitější ,,infiltrace“ a pořízení fotek, které vidíte, stálo neuvěřitelné úsilí. Každá kompozice byla doslova o nervy a při focení byla využita schopnost skrývání, utíkání, spolupráce a předchozí znalost terénu (kolega Venca z Urbex Praha byl po druhé).
Ale nejdřív si povíme něco o místě. Blíží se volby a tohle album by se mohlo klidně jmenovat ,,Nikdy nevěřte politikům“.
Tato rakouská elektrárna měla být první z šesti. Zbylých pět však nebylo nikdy postaveno. Dostavěli ji koncem sedmdesátých let minulého století. Jejímu zprovoznění předcházelo referendum. Tehdejší rakouský kancléř prohlásil, že jestli budou voliči proti spuštění už hotové a zaplacené elektrárny, odstoupí ze své funkce. Tím ale absurdní situace neskončila. Veřejné hlasování těsnou většinou hlasů vyšlo v neprospěch zprovoznění. Jaderná elektrárna se tak stala symbolem demokracie/pomníkem lidské marnosti/zosobněním mrhání veřejných prostředků. Správnou variantu ať si vybere každý sám.
A propos, myslíte, že pan kancléř dodržel slovo a odstoupil?
Nikoliv. Ve své funkci v poklidu setrval a zastával ji ještě dalších pět let, prakticky až do své smrti.
Dnes je z elektrárny jaderný skanzen. Do reaktoru byla vyvrtána dvířka, aby tam mohli zvědaví lidé nakukovat. Cvičí se tu zaměstnanci z oboru, konají se tu firemní akce, ale běžná veřejnost nemá moc šancí se sem podívat. Letos se to ale povedlo pár lidem z Čech, což je super.
Oproti poctivému urbexu, kde má člověk celou fabriku pěkně pro sebe, bylo tohle psycho. Účast proběhla v rámci speciální exkurze, pro niž bylo dost složité získat povolení, a udělat fotky bez lidí chtělo notnou dávku drzosti.
Co chvíli jsem opatrně mizela a chvatně se vracela. Přece jen jsem nechtěla zneužívat benevolence ostatních k mému stativu.
Přímo v reaktoru se mi ale povedl husarský kousek. Proplížila jsem se na druhou stranu úplně mimo skupinu. Zatímco jsem fotila na dlouhé expozice, a připadala jsem si jako na Měsíci, slyšela jsem tlumený výklad. A najednou ticho. Pak něco bouchlo a začaly se ozývat divné zvuky. Snad nějaký experiment. Anebo? Skoro jsem podlehla panice, že mě v tom reaktoru zavřeli. Kolik tam asi může být vzduchu? AS bude tam signál? K dokončení snímku ale zbývalo ještě půl minuty.
Jakmile cvakla závěrka, vystřelila jsem zpátky za skupinou. Byla jsem poslední. Ale kromě mého muže, který tu byl se mnou a konstatoval, že zase zlobím, si mého zmizení nikdo nevšiml.
Propříště už jsem byla opatrnější. Raději jsme se ztráceli po dvou či po třech (tj. skupinka z Čech). Když třeba ostatní čekali na výtah, vzali jsme to poklusem po schodech a díky tomu se povedlo pár dalších unikátních záběrů. Nakonec jsme se ale vzorně připojili k ostatním a průvodkyni jsem poděkovala za možnost focení.