Po páteři mi sklouzne ledový záchvěv hrůzy. Snad za to může osoba v černé sutaně, kráčející cestičkou mezi náhrobky. Duchovní ve mně vzbuzuje pocit viny. Ale co jsem provedla? Tohle není urbex. Jsem na veřejně přístupném místě, nohy mě vedly otevřenou brankou. Přesto si připadám jako vetřelec a s každým dalším krokem cítím větší chlad.
Víc než kosti, šeptá tichý hlas v mé hlavě. Hlas, který mě varuje vždy, když se blíží nebezpečí. Pod náhrobky nespočívají jen těla lidí. Jsou tam pohřbené i jejich ideály a sny. A já je ruším. Každé otočení objektivu, každé cvaknutí závěrky je jako hřebík vytažený z vykopané rakve.
Chci tu být, a nechci tu být.
Vyruší mě pádící dvojice. Muž s fialovými vlasy a čtyřleté dítě. To vše patří ke mně.
„Markétko vydrž to, prosím!“ volá tatínek
„Maminko, už se kutálí!“ povykuje Markétka.
„Co se kutálí?“ opakuji mechanicky.
„No, co asi,“ šklebí se tatínek a táhne dítě ven z hřbitova.
V tu chvíli to nepochopím. Jsem napůl tady, a napůl jinde. Pozemské věci se mi vzdalují astronomickou rychlostí.
Lesní hřbitov je magickým místem. Místem, kde bloudí duše mrtvých továrníků. Za života dokázali mnohé. Není radno je po smrti rušit.
Polovina fotografií je rozmazaných. Už nikdy nebudu chodit po hrobě, kde odpočívá mrtvý kapitalista. Nikdy.
(Pro zlepšení karmy jdu věnovat nějaké peníze na záchranu sakrální stavby… a příště fotím radši zase ten urbex; to je totiž mnohem menší psycho.)