Potichu přes čerstvě zorané pole doputuješ ke kovové brance. Je otevřeno. Koruny mohutných stromů v zahradě zcela zakrývají střechu jednopodlažního stavení. Ty ale víš, že tam ten dům je. Dál postupuješ neudržovanou zahradou až k otevřeným dveřím.

Nejdeš dovnitř. Ještě ne. Na chvilku se zastavíš. Vzpomínky. Na jiný čas. Jsou úplně všude. Vidíš zastřižené stromy, jejich kmeny jsou mnohem tenčí. Dům má čerstvou fasádu. Za zamčenými dveřmi se skrývá malý ráj. Sama jsi ho tam zřídila. Spolu s ním… Tvůj milovaný manžel, nezbytná součást všech vzpomínek. Doplňovali jste se ve vzájemných slabostech. On sbíral autíčka. Ty zase porcelánové panenky v krásných šatičkách. Poslouchali jste hudbu, pili dobrý alkohol a manželská postel hlasitě sténala pod vahou vašich propletených těl.

Děti… Matně si vzpomínáš, že něco takového se vám stalo. Ale pak následovalo něco, co si tvá paměť odmítá vybavit. Žádné děti. Nikdy. Komu však pařil ten dětský pokojík? A všechny ty hračky?

Kolikrát jsi tu stála? Snad dvacetkrát? Odhodlaná vstoupit. Ale nikdy jsi neudělala další krok.

Bojíš se, tak moc se bojíš. Toho, co tam uvidíš. Ale každým rokem je zahrada zarostlejší a zimy, jak dobře víš, tu bývají tuhé. Co když je dnes tvá poslední šance?

Vstupuješ do domu.

V zešeřelé chodbě číhá příšera. Plíživě, potichu a snad celý věk hoduje na vašem štěstí. Serpula Lacrymans. Požírá dveře i zdi. Prokousává se nábytkem a mlsně olizuje předměty uvnitř skříní.

Nemůžeš tomu věřit, je tu téměř všechno. Opuštěné člověkem, pozřené časem. Oblečení, alba plná vašich fotografií, videokazety… V koupelně na natáčkách poznáváš svoje dvacet let staré vlasy.

Dvacet let. A vše je ztraceno. Houba požírá autíčka i tvé milované panenky.

Nedokážeš se na to dívat. To není sladký sen. To je noční můra. Vrhneš se zpátky ke dveřím. Chceš ten děsivý dům opustit, ale zjišťuješ, že houba na stěnách se roztéká a mizí. Vidíš zase tu stejnou mlhu, jako na začátku svých prvních vzpomínek.

Tam daleko – na tobě nenávratně vzdáleném místě – svítá. Slunce rozptýlí mlhu, do opuštěného domu proklouzne kočka, protáhne se na koberci a přímo před jídelním stolem udělá hromádku.

V tu chvíli se tvé přízračné tělo rozplyne.

Urbex není jen průzkum a focení. Navštěvujeme místa lidí, kteří zemřeli, často opuštění, a občas po sobě nezanechali víc než své věci. Často celé kolekce věcí… Něco, na čem jim opravdu záleželo, ale nemohli si to vzít s sebou. Bereme ty předměty do rukou a přemýšlíme… Co zbude po nás?

V tomto domě žili manželé. Paní však předčasně zemřela na nemoc a ovdovělý pán si nevšiml, že na dveře klepe další neštěstí. V jejich milovaném domě se uhnízdil tichý parazit. Houba dřevomorka. Dlouho o sobě nedával vědět a pak už bylo pozdě. Nezbylo než dům i se vším, co bylo uvnitř, opustit. Spory houby se dostanou všude…

Další řešení by bylo to podpálit a srovnat se zemí. Pán – mimochodem, stále žije – zřejmě neměl to srdce, to svému domu udělat.