Dům stojící na základech z poloviny 19 století, nebo možná z dob ještě starších. Zažil několik generací a řadu oprav a přestaveb. Má fotka štítu s letopočtem je na stránce Urbex a Stories jednoznačně nejpopulárnější. Dokonce překonala i moje album „Farma v lesích“. Myslím, že si vaši pozornost zaslouží.
Domku s pískově žlutou omítkou a modrými okny jsem si nevšimla na mapě, ale cestou k jinému domu, který se paradoxně ukázal jako obydlený. Chybějící plot a vyšlapaná cestička mezi drny zmrzlé trávy mě usvědčily v tom, že tady to obydlené nebude.
Stopy po předchozím návštěvníkovi mě zavedly ke dřevníku. Jako by sem někdo pravidelně chodil pro polínka… Ne z domu, přímo od pole.
Došla jsem až na dvorek mezi stavením a stodolami. Mám ráda pastelové barvy. A tady byly hned dvě. Žlutá na venkovní zdi a modrá na okenních rámech.
V oknech byly vidět záclonky, na parapetu stála umělá květina. Nakoukla jsem dovnitř a mezerou mezi skly ke mně okamžitě zavanul ztuchlý pach, tak typický pro opuštěné budovy.
Uvnitř stavení jsou pouze dva pokoje a koupelna. V patře se nachází půda, přesněji řečeno seník.
Dům je opuštěný skoro čtvrt století. Z vybavení jeho posledních majitelů se zachovala jen část.
Je tu obytná místnost s pecí, na které se dřív muselo moc hezky spávat. Zřejmě se tu i vařilo. Malá místnost, která původně sloužila jako kuchyň, později asi i jako koupelna. A nakonec ložnice, kde je také velmi stará dětská postýlka. Nějaké staré hračky. Staré kočárky… Kočárků tu bylo vůbec podezřele hodně. I v kůlnách.
Manželé, kteří tu žili, spolu také zestárli. A měli kopu dětí. Ona byla zřejmě trochu sentimentální. Což by vysvětlovalo, proč v malé ložnici, kde nebylo skoro k hnutí, přetrvala stará dětská postýlka. A hračky. Ten medvídek snad pamatuje ještě Masaryka. Taky dětské oblečení. V krabicích. On byl pro změnu velmi praktický. Bílý předmět, který na fotce vypadá jako noční stolek, je ve skutečnosti lednička. Člověk se mohl natáhnout pro chlazený lahváč přímo z postele.
Oba se dožili požehnaného věku, o čemž svědčí důkladně promočené matrace. Obě dvě. Rovným dílem.
Po jejich smrti se dům propadl do mrtvolného ticha. Stalo se to před dvaceti pěti lety. Zdědili ho příbuzní, zřejmě částečně vyklidili, a nakonec nabídli k prodeji. Cena byla ale poněkud vyšší a během posledních deseti let se nepodařilo najít kupce.
Problém je, že dům je prorostlý dřevomorkou. Podlaha v ložnici se propadá a drolí, dveře odpadávají z pantů. Houbu řešili už poslední majitelé, nebo možná dědicové. V komoře je řada chemických přípravků proti ní. Ale zřejmě se začalo příliš pozdě.
Tato skutečnost bohužel malebný domeček odsuzuje k zániku. Po 170 letech, kdy se v jeho zdech prostřídali různí obyvatelé, ale možná má na svůj konec nárok; nemyslíte?
(Fotografie jsou ze dvou návštěv.)