„Ahoj, nemáš nějaké místo kousek od Žďáru? Budu tam s rodinou.“
„Jasně. Mám jeden TOP hotel. Ale chtěl bych za to fakt nějakou pecku. Je to ultra dobrý místo, zachovalý.“
„Hm… A jaký je vstup? Není to moc hardcore?“
„Malý okýnko. Asi ve dvou metrech. Protáhneš se dovnitř, stoupneš na topení a seš tam.“
„Aha. Hm… Jenže já jsem těhule, to asi nedám. A stejně asi nemám nic takhle hustého.“
Ach, to měnění lokací. 🙈 Nic z toho nebylo. Ještě že tak, hotel leží úplně jinde…
O tři roky později:
„Jo tenhle hotýlek… Ten mám v lokacích už dlouho. A jaký je teď vstup?“
„To nevím. Býval na 💩, ale my se tam dostaneme 💪. Je tam bazén. Napuštěný😋“
…
Parkujeme v bohem odlehlém kraji uprostřed polí a luk. Vysoko položeným oknem se dostáváme dovnitř, abychom zjistili, že se dalo jít dveřmi. Spodní patro je téměř vyklizené, v recepci dokonce hořelo. Přišli jsme pozdě! Tohle nevypadá na místní poberty. Hotel je zřejmě metodicky vyklízen nějakou organizovanou partičkou. Všude se válí pet lahve… Taky mrtví ptáci a ptačí trus. Je to úplná hrobka křídel. Zřejmě je nalákala prosklená hala. Nějakou škvírou se dostali dovnitř a pak už nenašli cestu zpět.
Schodištěm pokračujeme do patra. Zde ještě zůstalo původní vybavení pokojů. Tohle je retro jak vyšité a pozdně odpolední slunce dokresluje atmosféru. Rozdělujeme se.
Bloudím obrovským komplexem úplně sama. Je to boží.
Bazén je pořád stejný, jen voda je už víc zelená. Prý to tu ale byl „urbex“ ještě, když to bylo funkční.
Hotýlek býval oblíbeným místem pro rekreaci i větší akce. Pak se ale změnili majitelé a šlo to rychle od dvou do pěti. Zákazníci nebyli spokojení. Množily se stížnosti na kvalitu jídla i vody v bazénu, a nakonec došlo k uzavření hotelu. To bylo zhruba před pěti lety.
Hotel změnil vlastníka, ale došlo k smutnému zakončení: Levé křídlo hotelu, kde byl i bazén, shořelo. Zaslechla jsem však, že tam probíhá rekonstrukce.