Chaloupka stojící hned u cesty. Zarostlá zelení, zboku pootevřené okýnko… Nevím, co je uvnitř a dost mi to vrtá hlavou. Sedíme s kamarádem v autobuse, dnes máme jiný cíl, ale píšem si do paměti nejbližší zastávku. Je jasný, že se sem co nevidět vrátíme. I za cenu, že najdem jen holý stěny a pojedem zbytečně.
Ale risknem to:
„Co vidíš v okně?“
„Je to tam dost rozpadlý, ale je tam panenka!“
„Super, lezeme!“
Dům má jen jednu obytnou komůrku. (Nechápu, jak dřív takhle lidi mohli žít, ale na venkově to bylo celkem běžný.)
Pod provlhlými, tlejícími trámy živoří zbytky nábytku. Postel, skříně, křeslo, kamna… Miminko v košíku, tělíčko mu hyzdí nejedna prasklina, ale mrkací mechanismus stále funguje. Upravím mu peřinku a ta věc na mě otevře chrpově modré oči. Kolem je spousta starých hraček. To jsem nečekala. A toho pavouka, co mi ze stropu spadl přímo na obroučky brýlí, taky ne…
(Pět minut věnuji na vzpamatování se z pavoukového šoku a průzkum pokračuje dál.)
Ve skříní je ztvrdlé pečivo, snad z loňského podzimu, na zemi vajgly a pod postelí prázdné petky. Asi tu někdo zkoušel bivakovat, ale blížící se zima a stav objektu ho odtud vyhnaly.
Chaloupka patrně mívala něco společného s farou. Bylo tam psaní o tom, že někdo je na faře. Našli jsme obraz lidí, kteří tu dřív žili – jeden z důkazů, že muži nestárnou (jak říká jeden český film pro pamětníky). Otec, hlava rodiny, tam vypadá jen o málo starší než jeho dvě krásné dcery. Skříně jsou plné oblečení, hodně dětské. Kuchyňské vybavení je z padesátých, možná čtyřicátých let, hračky jsou osmdesátkové… Troufnu si říct, že původně ležely na půdě v krabicích, ale když se začala propadat, někdo je snesl dolů. Dnes se na druhý konec půdy už nedá dostat. Škoda, určitě by tam byly další poklady. Kamarád si všiml obrazů s fotografiemi původních majitelů. Těch několik metrů, kde chyběla prkna, by ale překonal jenom spiderman.