Skrytá uprostřed lesa mezi bažinou a močálem odpočívá tato stará farma. Všichni její obyvatelé zemřeli. On se oběsil na půdě, ji našli ležet v chodbě v pokročilém stadiu rozkladu. Fleky po mrtvém těle jsou tam prý dodnes. Domu se vyhýbají i zloději.
Zůstalo tam vše včetně jídla! Jak by také ne. Místo hlídá vyhlášený psychopat. Bydlí hned naproti. I jeho barák na první pohled vypadá jako urbex. Na druhý pohled ale… Uvnitř se svítí, stromy v zahradě zdobí skalpy urbexerů, kteří neměli dostatečně rychlé nohy, a ve vitríně za oknem prosvítají mobily a foťáky. Jejich původní majitelé je už potřebovat nebudou.
Tolik přehnané urbex historky. Pravdou je, že dostat se sem nebylo snadné a taky jsem za to zaplatila.
Je lehce nad nulou a pomalinku se rozednívá. Za ranního šera spolu s kamarády opouštíme auto zaparkované kousek od civilizace. Úkol zní jasně: vyhnout se obydleným barákům. Někde poblíž žije psychopatický soused. Lov na urbexery bere jako své poslání. Zdobí si zahradu jejich skalpy a oranžovou kštici tam prý ještě nemá. Možná, že bydlí přímo za rohem. Ze zahrady zrovna vyjíždí auto.
Tváříme se, že stativy na našich zádech patří úplně cizím lidem, a jdeme dál. Auto míří opačným směrem. Oddechneme si a mizíme v lese. Všude je mokro. Do toho vypadne signál a nefunguje navigace.
,,Vyhnout se barákům. Myslete na psychopata,“ varuji ostatní. ,,Nesmíme ho potkat!“
Napojíme se na pěšinu, která by nás měla dovést až k farmě.
Pěšina skutečně vede k domu. Už opět fungují mapy. Jsme blízko blizounko, ale není to ono. Stavení přesto vypadá opuštěně. Zvědavě popojdeme blíž.
A stojíme přímo u brány. Dosti olezlé. Užuž přelézám plot. Ale ne, tady to není urbex. V okně blikne světlo. To je ten psychopatický soused!
Mizíme v trnitém roští. A už je jasné, že jestli si někdy v budoucnu dáme na trička nějaké logo, bude to „K“ jako kokoti.
Cestu nám zkříží potok.
Ukazuji ostatním, že je brnkačka ho přeskočit a málem končím bahně. Roste tu vysoká tráva. Mokrá a shnilá. Mezi bahnitými chomáči se proplétá divoká ostružina. Ta úporná rostlina škrábe i přes džínovinu. Zachrání nás kamenná lávka. Skáčeme přes další vodu. Kamarád, který nedoskočil, má novou přezdívku. Soudruh Čvachtal.
Když už čvachtáme všichni, mezi stromy se vynoří střecha víc než dvě stě let staré farmy. Na dveřích je datum z roku 1786.
Stavení tone ve vegetaci a všechny myší díry jsou důsledně zatlučené. Soused je zřejmě aktivní nejen s brokovnicí, ale i s kladivem a hřebíky. Nakonec se však podaří najít skulinku a já se ocitám na jednom z nejkrásnějších urbexových míst.
Okna zakrývají šlahouny rostlin a v pokojích vládne šero. Vzduch je vlhký a zemitý. Od smrti poslední majitelky tu nikdo nevětral. A to je patnáct let. Dost času, aby nábytek obalila koupací pěna. Načechraná a bílá. Hezky se fotí, ale pěna to není. Je to plíseň. A je všude. Na skříni. Na klavíru. Na rodinných fotografiích. V knihovně. I na zapomenutých čokoládových bonbonech.
Žili zde manželé. V garáži po nich zůstala dvě auta, další stojí zaparkovaná na trávníku před stodolou. Na blízké louce bývala políčka.
Ti dva spávali v krásné dřevěné ložnici; fotku pána najdu na stolku. Nevím proč, ale trochu mi připomíná Churchilla.
Jako by tam žili sami. Žádné děti. Asi jsem to řekla nahlas, protože někdo za mými zády zašeptá: ,,Pssssst!“
Otočím se a na vybledlém gauči spatřím plyšového medvídka. Jeho černé korálkové oči působí podivně uhrančivě.
,,Žila s nimi ještě dcera,“ zamručí jeho strojový hlas. ,,Ale je pryč. Jako všichni ostatní. Zbyl jsem tu sám.“
,,Kam odešla?“ hlesnu.
,,Daleko. Přes řeky. Přes moře. Šla za sluncem. Až na Havajské ostrovy. Posílala sem pohledy. Její otec zemřel před třiceti lety. Přirozená smrt, žádná senzace, jakou vy tady hledáte. Stará paní ho přežila o patnáct let. Pak si ji Pánbůh zavolal k sobě. Upadla na chodbě a už nevstala. Kolem mrtvé pomalu plynul čas. Starou ženu nikdo nepostrádal. Její tělo se tiše vsakovalo do koberců a podlah. Dům voněl smrtí. Kdyby si po pár měsících nepřišel stěžovat soused, že stromy přesahují na jeho pozemek, paní tu leží ještě dnes.“
Opravdu je to skutečné?
Dívám se na medvídka s korálkovými očima a snažím se vstřebat myšlenky, které se mi honí hlavou. O téhle faře se povídá ledacos.
Před patnácti lety skutečně poslední majitelka, vdova, zemřela. Je možné, že to nejsou jen báchorky. Že ji tu skutečně našli až po pár měsících.
Já jsem si na podlahu během focení i klekla. Pokládala jsem tam stativ a batoh. A necítila jsem nic. Patnáct let je patnáct let.
Člověk by si řekl, že cestou zpátky nebudeme bloudit. To bychom ale nebyli my. Čvachtáme přes tři kaluže. Mokrých ponožek a bot se zbavíme až doma. To bude za nějakých dvanáct hodin. Nikdo nikdy neřekl, že urbex je o pohodlí. Aspoň, že ke skalpy sbírajícímu psychopatovi jsme se napodruhé nekoukli.