Koho děsí klauni, ať se přizná! Od dob pana Kinga pro mě tito dárci smíchu zůstanou hororovými postavami.
Tenhle klaun v kostkovaném pepitu bydlí uprostřed zelené houštiny, v ráji vysoké trávy a krvesajů v podobě malých klíšťat. Ti věrně stráží jeho chaloupku a každého, kdo vstoupí, vysají. (Poslední rekord byl šest klíšťat na osobu.)
Roubenka pamatuje lepší, šťastnější čas. Kdysi byla nějak spojená s blízkou továrnou, kde se vyráběly moderní skleněné nádoby a dekorace. Část z nich zdobí interiér domu, skoro vše je ale poničené, nebo rozbité.
Není to tu velké. Je tu záchod, v kuchyni přidělané umyvadlo, obývací pokoj, patro s ložnicí a malou komůrkou. Zatímco dole je to docela zachovalé, nahoře je nepůvodní binec. Někdo hledal poklady a našel jen krabici vyřazených creepy hraček.
Jezdila sem vnoučata, kterým dnes je (či by bylo) okolo šedesáti. Prohlížím si ručně malovanou knihu s lebkou a nápisem Death or Glory. Autor měl rád Beatles a Johna Lennona (z toho usuzuji, na věk okolo šedesáti a výše). Jsou tu i dopisy.
V jednom z nich píše vnučka Zdenka:
„Milý dědo, posíláme Ti mnoho pozdravů z chalupy a jsme rádi, že jsme tu mohli zůstat. Víš, jak se říká, že vše zlé je pro něco dobré. Tak to přesně platí na naši situaci. Je zlé, že se nám rozbilo auto, a museli jsme tady zůstat, ale pro děti je to fantastické. Jedi více než doma, dá se říci, že se cpou jak nezavřený a spějí v 8 hodin večer jak zabití…“
Tak sbohem, zapadlá chaloupko.
Třeba se ještě někdy stavím.
Třeba to stihnu dřív, než tě dostihne zub času a pohltí okolní vegetace…