Malá česká vesnice, velmi starý a velmi plný dům. Čtvercového půdorysu, s atriem zarostlým stromy. A krásnými malovanými dveřmi, za kterými se schovávají věci po třech generacích. Starožitný nábytek, knihy, obsáhlá sbírka pohledů, šicí stroj, klavír (ten být musí, klidně i v garáži…), taky varhany (i v koupelně!), staré kočárky, retro hračky.… Desítky vzpomínek z různých dob.

Devatenácté století: secesní lenoška. Pohodlná pro osobu malou a drobnou. V průběhu dvacátého století zastarala. Tiše odpočívá na půdě. Spolu s hračkami, nádobím a obrazy svatých.

První republika: prezident Masaryk. Staré plakáty. Část knihovny. Když za protektorátu zakázali hudbu, tento dům byl možná jedním z těch mála v obci, kde se tajně scházela mládež k tanci.

Padesátá léta a dál: Bydlí tu učitel hudby s rodinou. Pastorální písně. Mozart. Beethoven. Varhany.

Sedmdesátá léta: Děti. Dcery. Snad. V roce 1978 přejí mamince k Mezinárodnímu dni žen.

Devadesátá léta: Žije zde vdova po učiteli hudby s vnukem Leošem.

Leošovi by dnes bylo okolo čtyřicítky. Jako kluk jezdil na tábory a školy v přírodě. V devadesátých letech je teeneger. Poslouchá Unlimited, Sepulturu, později Mobyho a Jarka Nohavicu. Je tu celá krabice starých kazet, i ten kazeťák… Chodí na gympl, má školní kapelu. Hraje na klávesy, možná i na varhany v kostele. Přece jen, jeho otec byl váženým profesorem hudby… Taky paří počítačové hry. Má spoustu CD z legendárního časopisu Level. Možná kouří spartky bez filtru, pije Moravskou svíci a chodí za školu. Ani tráva mu snad není cizí. Ne ta „jemná“ z vietnamských pěstíren. Ale vypěstovaná u někoho na políčku. Z fakt hutným odérem. Jo, to byly devadesátky.

Možná…

Jisté je, že mu není ani třicet, když ho i s babičkou, která s ním bydlí, bombardují úřední korespondencí. Desítky neotevřených dopisů z banky a obecního úřadu dodnes odpočívají na ledničce. Jsou tam i upomínky o nepřevzatých zásilkách.

Tou dobou už je dům plný barev. Zřejmě novější provední. Oranžová, žlutá, modrá… Zelená mechovka se na podlaze usadí až později…

Zhruba před třinácti lety přišlo nevyhnutelné. Dům je zabaven a jeho obyvatelé se musí vystěhovat. V tu chvíli Leošova stopa chladne.

Dnes by mu bylo okolo čtyřicítky. Kde skončil? Těžko říct. Nikdo z těch, kdo s ním chodili do školy, si na toho „kluka z kapely“ nepamatuje.

Divné…

V domě nezůstala ani jedna jeho fotografie. Fotoalbum, které jsem našla, obsahuje jen dvě polo plesnivé fotografie holčiček. Dřív tam byly i další fotky. Někdo je ale odstranil. Zbyly po nich jen prázdné růžky.

Jako by Leoš vůbec neexistoval…

Ráda bych se tam vrátila v zimě, až napadne sníh. Současným vlastníkem domu je obec a nevypadá to, že by se s ním mělo něco dít… Propadlá střecha na půdě a rozbitá okna nevěstí nic dobrého. Škoda. Z map, ani zvenku dům nevypadá příliš opuštěně. A přitom stačí vzít za kliku…

Dnes si tam chodí děcka hrát a mladí kouřit a chlastat.

Dům potemněl. Na nábytku se objevily nápisy a sošce andělíčka někdo nabarvil tvář načerno.

Opravdu zvláštní místo.

Pořád sbírám informace. Třeba se mi jednou podaří příběh dokončit…