Žiješ v časech lepších, než jsou dnes. Doba ještě není přeplněná vyspělou technologií. Ale mobil už pamatuješ, to zase jo. I když dost starý model. Tobě stačí. Taková věc se tady na dědině hodí. Můžeš si vzít k uchu souseda bydlícího na druhém konci vesnice, abys mu řekl, že ten včelí roj, který krouží okolo štítu jeho domu, je tvůj. Nebo si pozvat někoho na domácí víno. Manželka má ráda společnost.
A pak se to stane. Ne tobě. Stane se to jí. Náhlá příhoda vede k cestě do nemocnice. Sveze se rychlou. Je to jen na pár dní, než zaúčinkují léky. Tak to slibovali. Lháři!
Špitál je ve vzdáleném městě a ty už pár let nemáš řidičák. Chceš se za ní vypravit, ale musíš počkat, až přijede syn. Autobusové spoje tu jsou nevalné a něco jako taxík tě v ten těžký čas vůbec nenapadne.
Vidět ji na lůžku je bolestné. Pamatoval sis ji jako silnou ženu. Teď je napojená na spoustu divných přístrojů a hadiček. Mladá doktorka vám s úsměvem sdělí, že paní je vážně nemocná. Ztrácí se ti před očima. A přitom ještě před pár dny…
Doufal jsi, že tě přežije. Že ty nebudeš tím, kdo bude pro druhého truchlit.
Bez ní je dům podivně tichý a prázdný. Přestal si jíst teplá jídla. Ona už ti je neuvaří. Všude vidíš její věci. Nemáš ani to srdce sundat ze šnůry prádlo, která tam věšela ještě ona.
Uplyne nějaký čas. Už nemáš včelstvo, nechováš králíky. Do nemocnice tě převezou s protestní hladovkou. Už jdu, má milá, brzy se uvidíme!
Občas přijede syn posekat zahradu, jinak se dům ponoří do hrobového ticha a naprosté prázdnoty.
(V domě podle četných pláství a dalších stop skutečně žil včelař s manželkou, a oba jsou už několik let na pravdě boží. Příběh byl inspirován osudem všech těch dědečků a babiček, kteří odjeli do nemocnice s léčitelným problémem a jen na pár dní, ale už se domů nikdy nevrátili.)