„Miloučký Mirko,
je krásný večer prosycený libou vůní posečeného sena a z blízké zahrady sem doléhá pískání nočního ptáčka. Jsem sama doma, poněvadž jsem nechtěla na procházku s ostatními. Myslila jsem si, radši napíši svoji kočici písáníčko, aby se trochu potěšil. Mirko, děkuji ti za dopis, a za tu fotku ti posílám pěknou pusu. Milane, Ty jsi jako živý, ale nějak smutně se díváš. Kdo tě fotil? Miláčku, já se nechám tuto neděli zvěčnit a pak Ti pošlu nebo vlastnoručně dám jednu, bude-li k světu. Mirko, ty tedy budeš již hotov a jednu kapitolu ze svého života budeš mít za sebou. Otvírá se Ti nová cesta do života. Kam povede, a kde stanoven je Tvůj cíl?
Milane, co míníš udělat a kam půjdeš?“
Patřil snad odlitek tváře na okně panu Milanovi? (Patrně ne, bude z doby mnohem pozdější, ale člověka to napadne.) A kdo byla autorka dopisu nalezeného v domě, na konci psaní se podepisující jako Marja, která pana Milana líbá alespoň v duchu…? Dopis nemá datum, ale podle slohu a písma (už to není nečitelný kurent, Hitler ho za protektorátu zrušil) to bude druhá polovina dvacátého století, možná ještě čtyřicátá léta. Není snad Marja paní z obrazu? (Asi ne, obraz bude starší, ale zase to člověka napadne.) Ve skutečnosti se jedná o maminku pozdější majitelky. Dožila se vysokého věku (více než 75 let) a (minimálně) nějaký čas pobírala invalidní důchod.
Dopisy z posledních let poslané na adresu domu znějí na mademoisille Janu. (Francouzský šlechtický titul se pravidelně objevuje na korespondenci. Je tu i spousta cizojazyčných knih.) Byla to dáma zabývající se smaltovou miniaturou a koncem osmdesátých let minulého století pořádala výstavy. Měla muže a děti. Vedla pilnou korespondenci s cizinou. Její život plynul v době totality. Snad je autorkou několika skic, které tu po zlodějích zůstaly. Z jejích smaltovaných miniatur zbyla jediná, zlatá rybka. Splnění tří přání ale nečekejte. Rybka je rozbitá stejně jako duše domu.
Všude je spousta věcí a prázdných krabic od banánů. Jako by to tu někdo chtěl vyklidit, ale brzo to vzdal. Není kam šlápnout. Mezi haldami knih, rozbitou keramikou a kartony krabic stydlivě pomrkává původní nábytek. Člověk si může udělat jen matnou představu, jak to tu dřív vypadalo. Žádná Ikea, samý masiv.
Domek s vysokými stropy (později bylo přistaveno dřevěné patro) a obrovským obývacím pokojem s výraznou modrou malbou se noří do bezútěšného ticha. Po třech ženách, které tam postupně žily (šlechtična z obrazu, paní Marie a její dcera Jana), zbylo jen pár dopisů, fotografií a skic zašlapaných do země.