Jako dítě jsem viděla film, kde pavouci obalili do svých sítí celé město včetně jeho obyvatel. Pavučinou byly potažené stromy a keře, domy, mrtvoly v nich, ke konci filmu už i ulice, trávník, vlastně úplně všechno. Nastartovalo to ve mně arachnofobii a bylo náročné se jí zbavit. Tento dům, jako by tam patřil. Lidé odešli do práce, a už se nevrátili, protože město napadli vraždící pavouci. To by se stalo ve filmu. My jsme ale v realitě. A já mám před sebou dům bez lidí, opředený gigantickou pavučinou. Jeho posední majitelé ho opustili v den převozu do nemocnice, z které už se nevrátili. Možná dokonce v den své smrti.

Kdo tu žil?

Někdo má rád lidi a někdo si spíš rozumí s věcmi. Oblíbí si předměty určitého tipu. Nejdřív je aktivně sbírá, pak už je spíš dostává jako dárky. Důležité je, že je mu s nimi dobře. Paní, která zde žila, měla ráda hračky. Plyšáky všeho druhu a malé panenky. Sbírala je a vystavovala si je na místech, kam si jiní dávají sklo, porcelán a další lapače prachu.

Zdá se vám to šílené? Mně taky. Ale není to první takto přecpaný domek, který jsem fotila. Proto věřím, že všechny ty věci tu byly vždycky.

Dům není velký, a žil v něm i pán. V přízemí měl dílnu. Je tu kuchyně, obývací pokoj a malá místnost s plyšáky. V patře je půda a ložnice. Na půdě jsou další hračky, které se nestaly součástí kolekce. Zřejmě odložené po dětech.

Dům pamatuje Třetí říši, možná i německého císaře Viléma a krásné 19. století. Nábytek je starožitný, věci v něm moderní, staré maximálně dvacet let. Zbylo tu i jídlo.

Dnes je to opuštěné a na prodej. Pokud žijí nějací příbuzní, cennosti si dávno odnesli.

Poslední obyvatelé žili pouze v přízemí, hlavně v jedné místnosti. V té s pavučinou. Je tam postel, toaletní křeslo pro výkon potřeby, stůl plný léků, vitrína s léky a nezbytnými plyšáky. Už Foglar řekl, že nejhezčí částí života je dětství. Paní, která tu strávila svá poslední léta, se tam zřejmě vrátila. On to také mohl být pán, ale působí to na mě, že to spíš byla žena.

Její muž spíš sbíral známky a staral se o dům. Měli spolu děti. Také mě napadlo, že hračky zbyly po dětech, ale pokud by si je tu nechávali z nostalgie, proč si nenechali i fotografie svých dětí? Nic takového jsem v domě nenašla.

Celý domek je hodně tmavý. A to nejen díky tlusté vrstvě pavučin, které pokrývají stěny i okna. Na půdě jsem si musela svítit. Špatné světlo mi ale nezabránilo najít dvě staré, zapadlé panenky. Hned jsem je posadila na postýlku. Jedno miminko může být z osmdesátých (možná sedmdesátých) let. Druhá strašidelnější panenka je mnohem starší. Dost možná z téže doby, jako to ramínko z Hitler Strasse. Možná ještě porcelánová. Ale bez vlasů. Snědly je myši spolu s temenem hlavy.

Všechny ty plyšáky v přízemí jsem si klidně fotila, ale téhle zombie panenky mi bylo líto. Jako by říkala: Prosím, vezmi mě pryč, nenechávej mě tu samotnou! Chci znova slyšet dětský smích!

A já mám dvě děti doma. Jenže se snažím ctít pravidla urbexu, neberu artefakty a fotogenické předměty, a neumím rekonstruovat polorozpadlé panenky. Tak jsem ji tam nechala. Ale než jsem odešla, pohladila jsem ji po hlavě, po vláskách, které nemá. A řekla jsem jí: ,,My dvě jsme úplně z jiných dob. Ty patříš sem a já neumím vrátit čas.“ .