,,Vyslyš prosbu mou a vysvětli mě vše, neb alespoň napiš. Já vím, nemusíš mě odpověděti, ani napsati, ale máš-li se mnou trochu soucit, jistě to uděláš. Nemáš snad ani tušení, jak mě vše mrzí a jsem celý nesvůj. A až snad budeš čísti tyto řádky, budeš se mně snad smáti a mysleti, že jsem bláhový a domýšlivý. Ale není pravdou. Chovám se snad také poctivě. Byl jsem však vždy takový. Co jsem Tě však poznal, můj život se změnil. Začalo mě vše jinak baviti…“ svěřuje se mladý pán jisté dámě.
Dáma z dopisu byla nesmírně krásná. Měla tentýž andělský pohled jako slavná herečka Nataša Gollová a úsměv další hvězdy filmů pro pamětníky, Adiny Mandlové. Není divu, že z ní byli muži pobláznění. Možná je i trochu trápila. Nakonec si ale vybrala toho pravého a prožila s ním dlouhá, spokojená léta. Ano, byl to onen mládenec, který jí někdy v padesátých letech minulého století vyznával své nejhlubší city v dopise. Když psal ty věty, bylo mu ani ne třicet.
Společně prošli životem. Nejprudší vášeň vychladla a oni zmizeli v řece času jako všechno před nimi a jednou i po nich. Jen dopis zůstal, napsaný modrým inkoustem bez jediné kaňky. To jen ten papír možná maličko zažloutl.
Našla jsem ho ležet na nočním stolku vedle postele a teď si i vy můžete přečíst to, co nelze pouhými slovy vypovědět.
Manželský pár bydlel ve dvougeneračním domku na českém venkově. Tehdy se ještě topilo v kamnech a původně tam s nimi zřejmě žili rodiče jednoho z nich. Část domu, kde bydlela starší generace, je ale už zničená. Škoda, nábytek tam býval krásný. O to víc mě překvapilo, co všechno ještě zůstalo.
Bylo zvláštní kráčet tím skanzenem cizího života. Ale nebyla jsem tu první návštěvník.
Plechovky od piva srovnané na kuchyňské lince jako vojáci mi napověděly, že tu buď přespával bezdomovec, nebo se sem ještě nedávno chodili místní bavit. Poslední Gambrinus tu byl vypitý v roce 2022. Dům je opuštěný minimálně dvacet let a ve střeše zeje díra, kterou by mohl i s ďáblem proletět doktor Faust. Těm, kteří nevěří, že se tu nebydlí, jsem vyfotila pavučinami opředené dveře.
A co bylo s lidmi z dopisu dál?
Ze zamilovaného vojáka, nebo přesněji řečeno milicionáře, se stal spokojený penzista. Byl příslušníkem lidových milicí, konkrétně jednotky tzv. Závodní stráže. Troufnu si říct, že dělal ve fabrice. Ona nejspíš pracovala v JZD. Ke stáru docela přibrala a nějaký čas asi byla připoutaná na vozík. Na fotografiích z pozdější doby ji vidíme v zástěře. V její široké, usměvavé tváři je ale pořád vepsaná část původní krásy.
A teď je čas to pokazit.
Na půdě plesniví sebrané spisy Vladimíra Iljiče Lenina. Na starožitném stole, v jizbě, kde šmejdili zloději, leží černobílé, ručně vyvolané fotografie i kupované diapozitivy – z Ruska. Marxismus-leninismus je tu hluboce zakořeněný. Však kdo by nepoznal legendární Auroru! Ve skříních odpočívají stranická blahopřání. Oba manželé byli věrnými členy komunistické strany. Vždyť ony i ty lidové milice nebyly nic jiného než dělnické bojové jednotky, které vznikly 21. února roku 1948 při přípravě komunistického převratu v tehdejším Československu. A paní ke stáru dostala uznání za své pracovní výsledky od komunistické strany a Svazu Československo-sovětského přátelství.
Já znám tu dobu jenom z vyprávění. Rodina mého muže naopak měla problémy, že se kamarádila s Miladou Horákovou. Můj praděda zas chtěl po druhé světové koupit fabriku, ale komunistický režim ho coby buržousta poslal do dolů… Nikoho však nesoudím, jen mě to překvapilo. Takhle ,,rudý” dům jsem snad ještě nefotila.
Oba věřili něčemu, co ještě za jejich života skončilo. Pokoj jim.