Fotky odsud viděl skoro každý, kdo sleduje urbexové skupiny. Porcelánová socha dalmatina se stala ikonickou. Málokdo ale ví, čemu všemu byla svědkem. Ten smutný příběh se vám pokusím odvyprávět.
Zvenku nic nenapovídá o temné historii. Uvnitř je dům zařízený s veškerým přepychem sedmdesátých let. Plný knih, fotografií, korespondence s cizinou a upomínkových předmětů z cest. Péče vlastníků o všechny ty věci je dodnes vidět. Na jemnou ženskou ruku upomíná kuchyně a šicí stroj. Nikde ale nejsou stopy po tom, že by tu vyrůstaly děti. A přesto jich dnes mohlo žít několik… Dětský pokoj byl později vyklizen. Pouze v obýváku zůstal kočárek, v němž sedávala plyšová opice. Kdo si s ní hrával? Malá holčička, jejíž život skončil nešťastně pod koly auta opilého řidiče? Chlapec, který zemřel za zvláštních okolností? Nebo jedno z dalších dětí, kteří se údajně v dospělosti zapletly s drogami?
Vzali se za hluboké totality. On byl charismatický architekt a zdatný fotograf. Od pohledu alfa samec. Ona budila zdání esoterické víly. Podlehla jeho kouzlu, svatba byla nevyhnutelná. Mohlo by to fungovat. Ale nefungovalo. Nemilovala ho a těhotenství skončilo předčasně v karmínu.
Byl krásný na pohled, ale uvnitř chladný a necitelný. A jestli ji měl svým způsobem rád, navenek to projevit neuměl. Cítila k němu nenávist a hořkost. Dnes by se nejspíš rozvedli, ale byla jiná doba. Ani v rodinném životě štěstí nepřálo. Ona chtěla strašně moc holičku. Přišla však znovu o miminko, a když to konečně vyšlo, dcerku přejel opilý řidič, který skončil za mřížemi. To byla pro ni poslední rána.
Život navenek pokračoval dál. Přišlo další dítě, chlapec. Velké zklamání pro matku. Příliš jí připomínal nenáviděného otce. Muselo být těžké milovat ho tak, jak matka má. Ve věku okolo šesti let zemřel. Pitevní zpráva prý zněla: otrava opiem z nezralého máku, který měl spolykat na poli. Ona však nebyla jen víla. Byla to osudem pronásledovaná žena plná hořkosti. A rozuměla bylinkám. Tak se to říkalo. A nic dalšího k tomu nepíšu, protože to není podložené.
On se u rodinného krbu příliš neohřál. Hledal štěstí jinde. Byl to záletník, podle všeho ho měli ženy rády. Myslely si na něj. V dopisech škemraly o sladkou přítomnost, a té se jim dostávalo…
Rodina byla po hmotné stránce zajištěna. City však zely na bodu nula. Přesto se narodily další děti. Opět synové.
Pak přišlo nové neštěstí, tentokrát se týkalo jeho. Plíživá choroba s nezvratným koncem. Nikomu o tom neřekl, jeho náhlá smrt rodinu překvapila.
Ona si vzala zpátky své rodné příjmení a totéž učinili i synové, kteří se záhy rozprchli do světa. O otci se víc v rodině nemluvilo.
Mívala snad ještě tajnou lásku, ale byl ženatý. Nemělo to budoucnost. Nějaký čas po manželově smrti žila sama, pak se ale ozvalo podryté zdraví, odjela k rodičům a musela nalézt odbornou pomoc. Dům, aby nespadl do exekucí, které měli na sobě synové, darovala příbuzným. V plánu byl jeho prodej, k němu ale nikdy nedošlo.
Dnes už to tam vypadá úplně jinak. Už byste to tam nepoznali. Místo našli zloději a jeho autentičnost a kouzlo je pryč. Snad je to dobře, že dům, kde bylo prožito tolik bolestí, se také stává minulostí.